ECLI:CZ:US:2007:2.US.539.06
sp. zn. II. ÚS 539/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. R. zastoupeného JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem Advokátní kanceláře v Podbořanech, Masarykovo nám. 14, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006 č.j. 22 Cdo 911/2005-130, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2004 č.j. 9 Co 875/2003-111 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 7. 2003 č.j. 11 C 995/2000-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na vyklizení zemního sklepa nacházejícího se na jeho pozemku a užívaného žalovanými.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neúplně a nepřesně zjištěný skutkový stav věci, založený neprovedením důkazu znaleckým odhadem č. 93 z června 1975, kterým byl pro účely převodu na žalované oceněn dům čp. 13 v Mukodělích, vedl ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým zjištěním, k vadnému hodnocení důkazů, k nesprávnému právnímu posouzení a k protiústavnosti napadených rozhodnutí. Opomenutí důkazu (patrně proto, že odporoval tomu, co soudy pokládaly za prokázané) je protiústavním porušením zásad uplatňujících se v dokazování. Dále poukazuje na to, že právní závěry Nejvyššího soudu o tom, že v průběhu řízení netvrdil a neprokázal vlastnictví k zemnímu sklepu, jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, neboť stěžovatel své vlastnictví tvrdil již v žalobě a přílohami žaloby vlastnictví prokázal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Lounech z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Jádrem sporu v řízení ohledně žaloby na vyklizení sklepa, byl spor o vlastnictví zemního sklepa, nacházejícího se ve svahu pod pozemkem, který stěžovatel nabyl smlouvou ze dne 3. 7. 2000 od Pozemkového fondu. Pozemek stěžovatele přímo sousedí s pozemkem žalovaných, na kterém se nachází nemovitost - dům čp. 13, který žalovaní nabyli od Státního statku Lubenec kupní smlouvou v roce 1976 (současně bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování jak listinnými důkazy, tak výslechem řady svědků, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující soudy rozhodnout. Nalézací a odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní se stali vlastníky sklepa na základě zmíněné kupní smlouvy, neboť je příslušenstvím věci hlavní a sdílí její osud (dům čp. 13 žalovaní dle kupní smlouvy nabyli spolu se všemi stavbami a přístavbami k domu náležejícími, právy a povinnostmi, součástmi a příslušenstvím). Předmětný sklep, který tvoří kompaktní celek s ostatní zahradou a nemovitostí žalovaných, přitom i v minulosti sloužil předchozím majitelům domu a byl jeho příslušenstvím. Žalovaní se ihned po uzavření kupní smlouvy ujali jeho vlastnictví, o jehož oprávněnosti byli přesvědčeni, a provedli v něm stavební úpravy umožňující jeho užívání. S ohledem na všechny okolnosti byly splněny i podmínky nabytí vlastnictví vydržením vlastnického práva. Rovněž dovolací soud se s jejich závěry ztotožnil, neboť soudy se opodstatněně zabývaly pro věc rozhodným zjištěním o tom, jak byl sklep užíván v době převodu a bezprostředně po převodu nemovitostí, přičemž své závěry řádně zdůvodnily a dovolací soud tak neměl důvod skutková tvrzení zpochybňovat.
Ústavní soud přezkoumal řízení z hlediska námitek stěžovatele, týkajících se nedostatků v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je skutečně zřejmé, že obecné soudy se výslovně nezmínily o znaleckém odhadu vyhotoveném v souvislosti s koupí domu, nicméně jejich závěry vyplývající z provedeného hodnocení všech důkazů jsou zcela zřejmé i ve vazbě k tomuto důkazu. Uvedeným důkazem se zabýval soud prvého stupně ve svém prvém rozhodnutí, které bylo odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení ze závazným právním názorem, z nějž vyplývalo, že pro danou věc není rozhodné, zda předmětný sklep byl v znaleckém odhadu zmíněn. Ostatně stěžovatel okolnost, že uvedený důkaz nebyl znovu hodnocen, neuplatnil jako námitku v odvolání ani dovolání. Se zřetelem k celému průběhu řízení, zejména k provedenému obsáhlému dokazování a jeho výsledkům, skutečnost, že se soudy k uvedenému důkazu dále nevracely, nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý.
Ústavní soud připomíná, že má-li dojít z jeho strany v návaznosti na výhrady upínající se k důkaznímu procesu ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, musí se jednat o situaci, kdy nelze hodnocení důkazů ani rámcově vtěsnat do intencí hodnot, na nichž je založen právní stát, z nichž jednou ze základních je princip zákazu libovůle (srov. III. ÚS 192/03). V daném případě Ústavní soud naznačený extrémní nesoulad či libovůli neshledal, neboť závěry obecných soudů jsou podloženy provedeným dokazováním a řádně odůvodněny. Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci, jejímž předmětem byl typický občanskoprávní spor, jehož řešení spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, přičemž Ústavní soud zákonnost vydaných rozhodnutí neposuzuje.
Pokud stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu neoprávněnost právního závěru, dle nějž netvrdil a neprokázal vlastnické právo, jedná se dle Ústavního soudu o nepochopení argumentace Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud neuvedl, že se stěžovatel v průběhu řízení nedomáhal vlastnického práva k sklepu, ale uvedl, že stěžovatel neunesl břemeno dokazování, pokud jde o vlastnictví, tj. neuvedl (netvrdil) skutečnosti způsobilé jeho vlastnictví prokázat a takové skutečnosti ani nevyšly najevo. V tomto směru, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu posuzovat závěry obecných soudů nepřísluší.
Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a provedeném dokazovaní. Z pouhé okolnosti, že shledaly důkazy svědčící žalovaným za důkazy mající větší váhu a návrh na vyklizení sklepa zamítly, nelze dovodit neústavnost rozhodnutí, přičemž ani vytýkaný nedostatek není způsobilý věc posunout do ústavní roviny.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu