ECLI:CZ:US:2007:2.US.552.06
sp. zn. II. ÚS 552/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. B., zastoupené Mgr. Martinou Bartošovou, advokátkou v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 3 Ads 20/2006-67, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č. j. 30 Cad 49/2005-46, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podaným, a též co do ostatních formálních náležitostí zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyhovujícím návrhem domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. S odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") tvrdí, že soudy jejich vydáním nepřípustně zasáhly do jejího práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení iniciovala stěžovatelka tím, že správnímu soudu v červnu roku 2006 předložila společně žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2003, a podání označené jako 1) námitka na podjatost a 2) žádost o vyrozumění, zda je možné obnovit proces. Soud vzhledem k tomuto nejasnému procesnímu kroku oslovil advokátku jmenovanou v rubrice žaloby. Ta sdělila, že stěžovatelku v dané věci nezastupuje a žádnou žalobu jejím jménem nepodávala. Obrátil se proto na stěžovatelku samotnou, aby vysvětlila, co předložením uvedených listin sledovala. Protože stěžovatelka ve stanovené lhůtě nereagovala, žalobu odmítl jako opožděnou, neboť napadené rozhodnutí správního orgánu stěžovatelka převzala dne 5. 5. 2003, a žalobu podala k poštovní přepravě dne 16. 6. 2006, tedy evidentně po uplynutí dvouměsíční lhůty, stanovené §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen "s. ř. s.").
Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Ten ji rozsudkem napadeným touto ústavní stížností zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka teprve v kasační stížnosti objasnila, čeho se domáhá; po Městském soudu v Praze požadovala rozhodnout o vznesené námitce podjatosti soudkyně, rozhodující o předchozí správní žalobě stěžovatelky, směřující proti témuž rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (řízení bylo vedeno pod sp. zn. 1 Cad 61/2003, právní moc usnesení o jeho zastavení nastala dne 26. 1. 2004). Nejvyšší správní soud poukázal na ustanovení §8 odst. 1 a odst. 5 s. ř. s.; námitku podjatosti lze uplatnit nejpozději v kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu ve věci samé [jde o důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Po vydání rozhodnutí, které nebylo napadeno kasační stížností s touto námitkou, již nelze rozhodovat o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. O námitce podjatosti soudce Městského soudu v Praze rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka po obšírné rekapitulaci předchozího řízení uvedla, že Městský soud v Praze zasáhl do jejího základního práva neprojednáním vyjádření, jímž reagovala na jeho výzvu k odstranění nejasností podání, a to v důsledku ztráty tohoto vyjádření. Městský soud proto nesprávně vyhodnotil obsah jejího podání jako novou žalobu, ačkoliv jím namítala podjatost soudkyně jednající v jiném řízení. Nejvyššímu správnímu soudu pak vytýká, že neprovedl důkaz navrhovaný stěžovatelkou, jímž chtěla doložit řádné doručení výše uvedeného vyjádření Městskému soudu v Praze (kopie příslušného podání s podacím lístkem). Ústavnímu soudu stěžovatelka spolu s ústavní stížností předložila též oznámení pošty o výsledku reklamačního řízení ohledně doručování zmiňované zásilky. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nálezy, v nichž se Ústavní soud zabýval situacemi, kdy bylo v průběhu řízení doručeno podání, které ale posléze obecný soud nikde v evidenci nedohledal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost v rozsahu stěžovatelkou vymezeném. Aniž by s ohledem na charakter stížnostních námitek a na důvody rozhodnutí činil nějaké další procesní úkony, jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl.
Ve své judikatuře Ústavní soud tradičně připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Platí to pochopitelně i pro úsek správního soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a soudů obecných; Ústavní soud není primárně povolán k výkladu obyčejných zákonů v oblasti veřejné správy, a to včetně procesních řádů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva, samozřejmě v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je věcí soudů obecných.
V posuzované věci staví stěžovatelka veškerou svoji stížnostní argumentaci na tom, že Městský soud v Praze rozhodl, aniž by přihlédl k jejímu písemnému stanovisku, protože jej ztratil. V důsledku toho rozhodoval o jiném návrhu, než jaký stěžovatelka ve skutečnosti učinila. Ústavní soud je toho názoru, že vzhledem k pozdějšímu procesnímu vývoji je zcela nadbytečné se otázkou doručení, nedoručení či ztráty stěžovatelčina podání upřesňujícího její návrh, zabývat. Je samozřejmé, že za jiných okolností by opomenutím či ztrátou takového upřesňujícího vyjádření mohlo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces; nicméně takové zaváhání by nepochybně v rámci řízení o kasační stížnosti napravil Nejvyšší správní soud. V daném případě je ovšem jakýkoliv nepřípustný zásah vyloučen. I kdyby totiž Městský soud v Praze s předmětným vyjádřením stěžovatelky pracoval a její původní podání vyhodnotil na jeho základě jako námitku podjatosti, řízení by ukončil stejným způsobem, neboť o námitce podjatosti není možné vést řízení bez vztahu ke konkrétnímu řízení a ani ve vztahu k již déle než rok skončenému řízení (stěžovatelka sama uvedla, že řízení, v němž dle jejího názoru jednala a rozhodovala podjatá soudkyně, bylo skončeno usnesením ze dne 6. 1. 2004) již namítat podjatost soudce dle soudního řádu správního nelze. Důvody pro tento závěr podrobně vyložil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud a je možno na ně odkázat. Ve světle těchto skutečností je zřejmé, že argumenty předkládané stěžovatelkou se úplně míjejí s důvody, pro které nemohly správní soudy jejímu návrhu vyhovět.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a to stanoveným postupem. Odstavec druhý dává každému, kdo tvrdí zkrácení svých práv rozhodnutím orgánu veřejné správy, možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, přičemž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Odstavec čtvrtý pak stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon, v posuzovaném případě je jím soudní řád správní. Jeho ustanovení týkající se podmínek vznesení námitky podjatosti precizně vyložil Nejvyšší správní soud (který je k tomu na rozdíl od Ústavního soudu, jak bylo uvedeno výše, primárně povolán) v rozhodnutí č. 408/2004, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 12/2004. Uvedl zde, že rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání věci, má-li mít smysl, evidentně musí předcházet rozhodnutí o věci samé. Vznesená námitka podjatosti způsobuje, že v řízení o věci samé nesmí soudce, proti němuž byla námitka podjatosti vznesena, činit žádné další úkony, vyjma úkonů neodkladných, a jestliže bylo rozhodnuto, že soudce je vyloučen, určí místo něho předseda soudu jiného soudce, nebo věc přikáže jinému senátu. Podmínkou, za níž může soud rozhodnout o tom, zda je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s. , proto je, aby o věci samé nebylo ještě rozhodnuto. Tuto podmínku lze dovodit ze skutečnosti, že je-li vznesena námitka podjatosti, je soudce povinen vyčkat s rozhodnutím ve věci až do rozhodnutí o této námitce. Vyslovit až po projednání a rozhodnutí věci, že soudce, jenž se projednání a rozhodnutí věci účastnil, je vyloučen, zákon samostatně zpětně neumožňuje. Ve správním soudnictví je možné po vydání rozhodnutí namítat, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, toliko u těch rozhodnutí, u nichž soudní řád správní připouští mimořádný opravný prostředek - kasační stížnost; v takovém případě by bylo možné skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, uplatnit jako důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. S těmito závěry, jež dopadají též na nyní posuzovanou věc, se Ústavní soud plně ztotožňuje.
Postup správních soudů tedy nemůže Ústavní soud hodnotit jinak, než jako ústavně konformní. Podanou ústavní stížnost proto, jak uvedeno ve výroku, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu