ECLI:CZ:US:2007:2.US.556.06.1
sp. zn. II. ÚS 556/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MASNA Příbram, spol. s r.o., se sídlem Jinecká 315, Příbram, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Vítkem, se sídlem Prokopova 339, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 483/2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu. Domnívá se, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 30 Cm 51/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka se žalobou proti Českomoravské agrární společnosti (dále jen "žalovaná") domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že žalovaná je povinna vydat stěžovatelce 161.750 kusů specifikovaných zaknihovaných akcií emitenta Maso Planá, a.s., o nominální hodnotě 1.000,- Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 30 Cm 51/2003, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 5 Cmo 119/2004, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 483/2005, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Krátce v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Připomíná, že k ústnímu jednání nařízenému soudem prvého stupně se nikdo z účastníků nedostavil. Nalézací soud tak aplikoval ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. a jednal ve věci bez účasti stran. Do protokolu soud toliko prohlásil, že stěžovatelka dne 2. 12. 2003 požádala o odročení jednání, aniž by se dále s touto skutečností vypořádal. Stěžovatelka se snažila zajistit účast svého zástupce na nařízeném jednání. Na jednání se však zástupce nakonec nedostavil, neboť mu v tom zabránila sněhová kalamita. Prokurista stěžovatelky údajně téhož dne (15. 12. 2003) zaslal soudu omluvu, která však byla doručena až dne 17. 12. 2003. Příčinou zmeškání soudního roku stěžovatelkou tak byla objektivní překážka. Dovolání bylo podle názoru stěžovatelky posledním prostředkem, umožňujícím stěžovatelce zvrátit rozhodnutí soudů i po stránce věcné. Ani tento soud se však jejími námitkami stran nesprávného postupu nalézacího soudu nezabýval. Stěžovatelka se tak cítí být jeho postupem dotčena na svých ústavně zaručených právech.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Předně je Ústavní soud nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatelka v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud se proto v posuzované věci zaměřil na otázku, zda ve fázi dovolacího řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatelky.
Jak bylo výše uvedeno, okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly soudem prvého i druhého stupně posouzeny shodně (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, 2003, II. díl, s. 1045). Stěžovatelka tedy mohla přípustnost dovolání odvozovat pouze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelka vytýká, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl. Je přesvědčena o tom, že k uváděným námitkám měl dovolací soud věc meritorně přezkoumat. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení.
V posuzovaném případě bylo dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3]. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí konstatoval, že námitky stěžovatelky směřují do skutkových okolností případu (posouzení obsahu její žádosti o odročení a omluvy z jednání), nejedná se tedy o otázku právního posouzení věci. Další posouzení uvedené otázky by podle jeho názoru zcela postrádalo judikatorní přesah. Uvedeným závěrům dovolacího soudu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Pouhou polemikou s uvedeným závěrem dovolacího soudu stěžovatelka nemůže dosáhnout přesunu do ústavní roviny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecného soudu při aplikaci uvedeného právního předpisu lze považovat za ústavně konformní a jím provedená interpretace jednotlivých zákonných ustanovení nevybočila z mezí ústavnosti. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak v posuzované věci nedošlo.
Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že námitkami směřujícími proti postupu nalézacího soudu se k odvolání stěžovatelky zabýval vrchní soud. Uvedl (zkráceně řečeno), že stěžovatelčina žádost o odročení byla odůvodněna zcela obecně, žádný důležitý důvod (jak požaduje zákon) v něm uveden nebyl. Jednání bylo nařízeno na 15. 12. 2003 v 8,45 hodin. Omluva z tohoto jednání zdůvodněná kalamitní situací však byla doručena soudu až dne 17. 12. 2003 v 11,30 hodin, tedy opožděně. Odvolací soud vzhledem k popsaným skutečnostem dospěl k závěru, že ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř., které soudu umožňuje za specifikovaných okolností věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, lze na posuzovanou situaci, která nastala před nalézacím soudem, aplikovat.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu