ECLI:CZ:US:2007:2.US.565.06.1
sp. zn. II. ÚS 565/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatelky JUDr. J. H., zastoupené advokátkou Mgr. A. D., kterým se domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 25 Co 19/2006, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. Nco 78/2005, vyslovil, že pokynem Mgr. Š. Ing. M. ze dne 5. 9. 2005 bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu a zakázal "Okresnímu soudu Jičín, jako orgánu veřejné moci, pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) tím, že ve věci vedené u OS Jičín pod sp. zn. 4 C 23/99 začne OS Jičín postupovat v souladu se zákonem", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 17. 8. 2006 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí a postup obecných soudů. Domnívá se, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
U Okresního soudu Jičín stěžovatelka vede pod spisovou značkou 4 C 23/99 spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Věc projednává a rozhoduje předsedkyně senátu Mgr. Š. Stěžovatelka se domnívá, že Mgr. Š. v řízení nedodržuje stanovený postup. Mimo jiné dne 5. 9. 2005 dala uvedená předsedkyně senátu pokyn soudnímu znalci Ing. M., který byl soudem ustanoven za účelem ocenění předmětných nemovitostí, aby provedl znalecký posudek bez účasti stěžovatelky s tím, aby o prohlídce byl vyrozuměn soud. Stěžovatelka vznesla proti uvedené soudkyni námitku podjatosti. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 25 Co 19/2006, rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci s odůvodněním, že stěžovatelka spatřuje důvody podjatosti v okolnostech spočívajících v postupu řízení. Takové výtky však důvodem pro vyloučení nemohou být, neboť je možné je uplatnit v rámci systému opravných prostředků proti rozhodnutím ve věci samé.
Obdobné důvody uvedl i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. Nco 78/2006, jímž rozhodl, že JUDr. M. není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 25 Co 19/2006. Soud se v odůvodnění dále zabýval i postupem Mgr. Š., neboť tvrzená podjatost JUDr. M. s výše uvedeným řízením souvisí, a dospěl k závěru, že její postup v řízení je bez závad.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu podrobně rekapituluje postup soudkyně Mgr. Š. v řízení a vznáší k němu řadu výhrad. Mimo jiné jí vytýká, že dne 5. 9. 2005 dala pokyn soudnímu znalci Ing. M., aby provedl ohledání nemovitostí bez účasti stěžovatelky. Ten následně vypracoval znalecký posudek a soud mu přiznal znalečné ve specifikované výši. Nesprávný postup spatřuje i v tom, že následujícím usnesením Mgr. Š. ustanovila obchodní společnost QUALIFORM, a.s., znalcem z oboru ekonomika, a uložila ji povinnost určit, zda závěry předchozího znalce odpovídají zjištěným skutečnostem. Stěžovatelka dále podrobně rozvádí své úvahy k otázce, proč se nemůže jednat o revizní znalecký posudek.
Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 23, č. 98), podle níž k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen ve věci nestranně rozhodnout. Podle názoru stěžovatelky jednotlivými úkony v řízení, jak je učinili soudci Mgr. Š. a JUDr. M., lze doložit, že v posuzované věci existují důvody pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatelky. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.
Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelčina práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jejím sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelkou potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatelka za to, že právě taková situace v jejím sporu nastala, nic jí nebude bránit, aby proti ní brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jí tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že stav protiústavnosti jí tvrzený napraven nebyl, mohla by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatelka považuje napadená usnesení za nezvratná, není možno tuto její argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutím, která přípustným předmětem ústavního přezkumu nejsou.
K třetí části petitu, jíž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal "Okresnímu soudu Jičín, jako orgánu veřejné moci, pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) tím, že ve věci, vedené u OS Jičín pod sp. zn. 4 C 23/99, začne OS Jičín postupovat v souladu se zákonem", Ústavní soud připomíná, že musí ve své činnosti respektovat princip dělby moci, na němž je založen ústavní systém České republiky. Nemůže proto suplovat roli obecných soudů, od jejichž soustavy je důsledně oddělen. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Povinnost, jejíhož vyslovení se ve vztahu k obecnému soudu stěžovatelka bez jakékoli konkretizace domáhá, pro všechny obecné soudy plyne z ústavního pořádku, zejména z čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Ústavní soud navíc v posuzovaném případě nevyslovil závěr, že by obecné soudy jakoukoli ze svých povinností při projednávání předmětné věci porušily. Domáhá-li se tedy stěžovatelka vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil výše uvedený výrok, neodpovídá takto formulovaný žalobní petit citované dikci zákona, a zjevně tak vybočuje z mezí daných ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí oprávněn.
Stejně tak nelze dovodit ani kompetence Ústavního soudu pouze deklarovat, že pokynem Mgr. Š. Ing. M. ze dne 5. 9. 2005 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu, jak se stěžovatelka domáhá v druhé části petitu. K této části lze nad rámec uvedeného dodat, že své námitky ke znaleckému posudku stěžovatelka mohla a může uplatnit v rámci dalšího řízení před obecnými soudy.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. května 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj