ECLI:CZ:US:2007:2.US.568.07.1
sp. zn. II. ÚS 568/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Bc. J. Š., zastoupeného JUDr. V. P., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 4. 2006, č.j. 25 C 195/2002-248 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, č.j. 25 Co 239/2006-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst.1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl zavázán k úhradě 13 010,01 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že obecné soudy vyhověly žalobě České spořitelny a.s. (dále jen spořitelna) na zaplacení předmětné částky, neboť dospěly k závěru, že stěžovatel porušil své závazkové povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, neboť výběry uskutečněnými platební kartou čerpal peněžní prostředky nekryté vkladem na svém účtu. Stěžovatel neprokázal svá tvrzení ohledně zneužití karty třetí osobou, ani tvrzení, že karta nebyla vrácena z bankomatu po zamýšleném uskutečnění výběru peněz, přičemž uváděné zadržení platební karty v rozporu s obchodními podmínkami pro vydávání a používání platebních karet neoznámil příslušné pobočce.
Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nepřípustně extenzivní interpretací ustanovení §420 obč. zák. porušily jeho základní práva. V ústavní stížnosti dovozuje, že smlouva o úvěru zavazuje dlužníka k odpovědnosti podle §420 obč. zák. v rozsahu povinnosti, která pro něj vyplývá z §497 obch. zák., tj. povinnost vrátit prostředky, které věřitel poskytl ve výši předpokládané smlouvou o úvěru. Na vrácení peněz vyplacených nad rámec sjednané výše kontokorentního úvěru, k jehož poskytnutí se věřitel zavázal, má právo jen podle §456 obč. zák., tedy z titulu bezdůvodného obohacení a vydat je musí ten, kdo je získal bez právního důvodu. V tomto případě dopadá břemeno dokazování na poškozeného (spořitelnu), který musí prokázat, že vznikla škoda zaviněná určitou osobou porušením právní povinnosti. Odpovědnost za odčerpané finanční prostředky nad sjednaný kontokorent, lhostejno kým, nemá charakter odpovědnosti za škodu, neboť se jedná o prospěch získaný plněním bez právního důvodu mimo dohodnutý smluvní vztah.
Soudy proto pochybily, když o povinnosti stěžovatele zaplatit škodu rozhodly bez uvážení dalších skutečností odpovídajících zákonným charakteristickým znakům odpovědnostního vztahu. Nehodnotily, zda stěžovatel škodu vzniklou výplatou peněz v rozsahu převyšujícím sjednaný kontokorent zavinil, ale omezily se na konstatování, že neprokázal svá tvrzení ohledně zneužití karty třetí osobou. Stěžovatel přitom nemohl předpokládat, že spořitelna vyplatí prostřednictvím platební karty jakoukoliv částku nad sjednaný kontokorent a výplatu peněz nelze přičítat zavinění stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Pokud se totiž stěžovatel (pouze s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí převážně tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. V dané věci bylo nesporné, že ve dnech 14. 12. - 22. 12. 2000 došlo v různých bankomatech za použití platební karty stěžovatele (tedy i aktivačního údaje PIN) k výběru částek z jeho účtu, přičemž byl přečerpán stanovený limit výběru. Tvrzené zadržení platební karty v bankomatu při zamýšlené transakci nebylo žurnálem bankomatu zaznamenáno. Stěžovatel přitom nesplnil povinnost, ke které se zavázal v obchodních podmínkách, jež byly součástí smlouvy o vydávání a používání platebních karet, kde z čl. IV bodu 4.5 vyplývá, že pokud držitel nesplní povinnost ohlásit kterékoliv pobočce ztrátu, zcizení nebo možnost hrozby zneužití platební karty, odpovídá majitel účtu za veškeré transakce. I kdyby tedy platební karta z bankomatu vrácena nebyla, stěžovatel porušil obchodní podmínky pro vydávání a používání platebních karet, neboť tuto skutečnost neoznámil příslušné pobočce. Obsahem smlouvy bylo rovněž ujednání o sjednání debetního úroku z částky vybrané nad stanovený limit. Povinnost nepřekročit sjednaný limit pro poskytnutí úvěru tak byla stanovena stěžovateli a její porušení bylo sankcionováno úroky. V tomto směru je proto nepřípadné tvrzení stěžovatele, dle nějž neodpovídá za překročení sjednaného limitu pro výběr, neboť spořitelna neměla převyšující částku vydat.
Ústavní soud má za to, že za daných okolností závěru obecných soudů, dle nějž stěžovatel je povinen zaplatit spořitelně částku, vyčerpanou z jeho účtu nekrytého vkladem, neboť odpovídá za výběr peněžní částky v důsledku porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně a logicky odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném případě došlo ze strany obecných soudů k extenzivnímu či svévolnému výkladu ustanovení o odpovědnosti za škodu a tvrzení stěžovatele ohledně vlastní odpovědnosti spořitelny za vyplacení předmětné částky považuje, s ohledem na zjištěné skutečnosti, za účelová.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.
K namítanému porušení čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že se jedná o článek systematicky začleněný do hlavy prvé Listiny, přičemž principy v něm obsažené se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Tímto konkrétním právem je stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 Listiny, tedy práva na spravedlivý proces, jehož porušení však konstatováno nebylo.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu