ECLI:CZ:US:2007:2.US.571.07.1
sp. zn. II. ÚS 571/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Mgr. P. D., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. M. P., směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2006, čj. 14 Co 514/2006-26, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Euroclaim Praha, s. r. o., IČ: 27380050, se sídlem Oseček 32, a P. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl shora označené usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu Plzeň-jih o nařízení exekuce na majetek vedlejšího účastníka P. B. (povinného) tak, že návrh vedlejšího účastníka Euroclaim Praha, s. r. o. (oprávněné), na její nařízení a na pověření soudního exekutora se zamítá (výrok ad I). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi vedlejšími účastníky (výrok ad II) a obchodní společností Euroclaim Praha, s. r. o., byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli - soudnímu exekutorovi - odměnu ve výši 3 000,- Kč (výrok ad III). Právě třetí výrok navrhuje stěžovatel zrušit s tím, že v této části je napadené usnesení neústavní, neboť odporuje čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
V podání stěžovatel zdůraznil, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu, které jej vedly ke změně prvoinstančního usnesení a zamítnutí návrhu vedlejšího účastníka. Vytýká mu ale, že ve vztahu k nákladům exekuce opominul přisoudit účelně vynaložené výdaje dle §87 odst. 1 zákona č. 120/201 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, v platném znění (dále jen "exekuční řád"), konkrétně hotové výdaje dle ustanovení §13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., exekučního tarifu, v platném znění (dále jen "exekuční tarif"). Protože exekučním řádem není řešena situace, kdy dojde v odvolacím řízení k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, postupoval krajský soud při určení výše odměny analogicky podle §89 exekučního řádu a §11 odst. 3 exekučního tarifu. To je ale dle stěžovatele málo, neboť bylo třeba přihlížet i k navazujícímu ustanovení §11 odst. 6 exekučního tarifu. Náhrada hotových výdajů činí podle §13 exekučního řádu paušálně 3 500,- Kč, pokud účelně vynaložené náklady tuto částku převýší, má exekutor nárok na jejich úhradu v plné výši. V posuzovaném případě bylo exekuční řízení ukončeno až v odvolacím řízení a stěžovatel učinil "určité procesní úkony", a na náhradu vynaložených nákladů v rozsahu uvedeného paušálu má proto nárok.
S ohledem na charakter stížnostních námitek a na fakt, že rozhodnutí o ústavní stížnosti nezasahuje do právního postavení vedlejších účastníků, nečinil Ústavní soud ve věci již žádné další procesní úkony a o návrhu rozhodl. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. V posuzované věci krajský soud řešil situaci právním předpisem výslovně neupravenou, použil metody analogie a bylo na něm, jak exekuční řád a jeho prováděcí předpisy, v souvislosti se změnou usnesení o nařízení exekuce, vyloží. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry krajského soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci nemá. Nepřípadné je v tomto směru tvrzení stěžovatele o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť z něho neplyne žádné jeho konkrétní základní právo, a jeho porušení by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny základních práv a svobod.
Kromě toho se Ústavnímu soudu, vzhledem k výši náhrady, o kterou se stěžovatel cítí napadeným rozhodnutím zkrácen, jeví celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. obdobný přístup v usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 43).
Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavou chráněných práv stěžovatele, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu