ECLI:CZ:US:2007:2.US.573.06
sp. zn. II. ÚS 573/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. K., zastoupeného Mgr. Petrou Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 26 Co 471/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006, č. j. 28 Cdo 659/2006-98, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a Statutárního města Brna jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal proti vedlejšímu účastníku určení, že vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí byla ke dni své smrti, tj. ke dni 21. 12. 1962, B. P. Předmětné nemovitosti byly postiženy znárodněním podniku K. Nágl, avšak dle stěžovatelova názoru neplatně, protože provozu tohoto podniku nesloužily, a kromě toho výměr o jejich znárodnění nebyl podepsán příslušným ministrem. Stěžovatel se přitom v minulosti domáhal jejich vydání postupem podle zákona o mimosoudní rehabilitaci, avšak v tomto řízení neuspěl, protože jako syn testamentárního dědice posledního vlastníka již do okruhu oprávněných osob nepatřil. Jeho žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že na předmětný majetek dopadá speciální zákon, a proto nelze postupovat podle obecných ustanovení občanského zákoníku o dědictví. Na tomto závěru se pak shodly všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedeným závěrům obecných soudů, v němž spatřuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Jejich výklad podústavního práva je podle jeho názoru popřením ústavní zásady, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu, a porušením ústavou garantovaného práva na dědění majetku. Není-li podle zákona o mimosoudní rehabilitaci oprávněnou osobou, pak se na něho tento zákon nevztahuje, a proto ho ani nemůže obcházet, neboť nemá jinou možnost, než se svého nároku domáhat podle obecných právních předpisů. Zákonodárce podle jeho názoru nemohl zákonem o mimosoudní rehabilitaci sledovat zkrácení práv testamentárního dědice a pokud snad ano, pak by se tím dostával do rozporu s Listinou. Stěžovatel se proto domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, který je posledním meritorním rozhodnutím, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.
Ústavní soud vždy nejprve zkoumá, zda podání splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto případě pak zejména posuzoval, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat, i když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky ochrany svých práv, pokud takovým nepoužitým posledním prostředkem je mimořádný opravný prostředek, který může být odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení příslušného orgánu. Takovým prostředkem je nepochybně dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které jako jediné přicházelo do úvahy. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, lze ústavní stížnost podat i proti rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že mu byla předestřena právní otázka, ohledně níž zkoumal, zda jde o otázku zásadního právního významu, a uvážil, že tomu tak není. Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě jsou splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost věcně posoudil.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti, a aniž dále jakkoliv doplňoval řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Otázka vztahu mezi restitučními zákony a obecnou úpravou byla v judikatuře obecných soudů a Ústavního soudu jednoznačně vyřešena. Ústavní soud se k této otázce vyjádřil v plenárním stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Uvedl, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční předpisy v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Ústavní soud ve zmíněném stanovisku zdůraznil, že bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového i věcného. Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovené hranice nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně zdůraznil. Např. v rozhodnutí Jantner proti Slovensku ze dne 7. 3. 2003 konstatoval, že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, "nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny". Lze tedy uzavřít, že právo na obnovení vlastnického práva garantováno není.
Z výše uvedených důvodů proto nemohlo dojít ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho vlastnického práva, neboť se vlastníkem nestal, a jeho vlastnické právo by mohlo být obnoveno jen při splnění podmínek vyplývajících z příslušného restitučního zákona. Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu