ECLI:CZ:US:2007:2.US.574.06.1
sp. zn. II. ÚS 574/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného Mgr. A. P., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006, č. j. 4 Azs 143/2006-43, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2006 a doplněnou podáním ze dne 2. 10. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož "státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví", a podpůrně i článek 36 odst. 1 a 2 Listiny. Uvádí, že na základě chybné adresy pro doručování, kterou orgány Policie ČR poskytly Krajskému soudu v Ústí nad Labem, se mu písemnosti určené do vlastních rukou doručovaly na adresu, na níž se nezdržoval, na tyto písemnosti nemohl ve stanovených lhůtách reagovat, a tím byl omezen na zákonném právu aktivně se podílet na průběhu řízení.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 14 Az 342/2004, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2005, č. j. 14 Az 342/2004-14, žalobu stěžovatele podanou proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb. (zákona o azylu), a jímž bylo rozhodnuto, že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, v níž namítal, že orgány rozhodující o udělení azylu i soud projednávající jeho žalobu postupovaly v rozporu se zákonem o azylu. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud stěžovatele vyzval k vyplnění formuláře potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Výzva doručovaná na adresu, uvedenou v kasační stížnosti, se soudu vrátila s tím, že se stěžovatel odstěhoval. Po neúspěšných pokusech o zjištění jeho skutečného pobytu (kdy ani na adrese sdělené cizineckou policií se dle sdělení doručující pošty nezdržoval) mu soud ustanovil opatrovníka, návrhu na ustanovení advokáta nevyhověl a stěžovatele vyzval, aby si ve lhůtě dvou týdnů zvolil zástupce pro řízení o kasační stížnosti z řad advokátů. Současně ho poučil o následcích nesplnění výzvy. Po marném uplynutí lhůty věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu, který kasační stížnost odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil povinnost předepsanou ustanovením §105 odst. 2 s.ř.s., neboť v řízení o kasační stížnosti nebyl zastoupen advokátem a tato vada nebyla k výzvě soudu odstraněna.
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Nejvyšší správní soud. Upozornil v něm na to, že stěžovatel soudu včas neoznámil změnu své korespondenční adresy, čímž zapříčinil další postup soudu, v němž Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení. Navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Zásah do ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny stěžovatel spatřuje v chybném zjištění adresy jeho skutečného pobytu, následkem čehož mu nebyly doručeny soudní písemnosti, na které nemohl náležitým způsobem reagovat.
Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. II. ÚS 654/06, I. ÚS 435/99) upozornil na jednu ze základních zásad ovládajících v každém demokratickém státě soudní řízení, kterou je princip vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím, viz Codex Iustinianus 7, 40, 1 pr. Iust.). Poukazem na svá práva totiž není možné zakrývat naprosto bezdůvodné ignorování průběhu procesu a práv a povinností s tím spojených. K naplnění těchto práv a skrze ně i základních procesních práv, totiž z přirozené povahy věci nemůže dojít tam, kde účastníci řízení neposkytují soudu nezbytnou součinnost. Neposkytnutí součinnosti s sebou nese zpravidla nepříznivé rozhodnutí pro toho, který tuto povinnost nesplnil (srov. Bureš J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, str. 15).
V posuzovaném případě je z obsahu soudního spisu zřejmé, že stěžovatel, který svou žalobou vyvolal řízení před správním soudem, potřebnou součinnost ve smyslu ustanovení §6 o.s.ř. soudu neposkytl. Ač v žalobě ze dne 27. 5. 2004 označil adresu, na níž mu měly být soudní písemnosti doručovány, na této adrese se v době doručování meritorního rozhodnutí nezdržoval, změnu bydliště soudu neoznámil a soud musel přistoupit ke zjišťování jeho skutečného pobytu dotazy na příslušná oddělení cizinecké policie. Až na tímto způsobem zjištěné adrese stěžovatel zásilku, doručovanou prostřednictvím soudního doručovatele a obsahující meritorní rozhodnutí, dne 23. 5. 2005 převzal. Přestože v kasační stížnosti uvedl adresu svého nového bydliště v P., ani na této adrese zásilku od soudu, obsahující výzvu k vyplnění formuláře o osobních a majetkových poměrech, nepřevzal a ani v tomto případě soudu svou novou adresu nesdělil. Soud musel opět jeho pobyt zjišťovat cestou dotazů na cizineckou policii. Ani na takto zjištěné adrese ovšem stěžovatel zásilku nepřevzal, a protože jiný jeho pobyt zjištěn nebyl, soud byl nucen mu pro řízení o kasační stížnosti ustanovit opatrovníka. Až dodatečně, bez jakéhokoli průvodního dopisu, byla do spisu založena smlouva o nájmu obytné místnosti, a to přibližně rok poté, kdy se měl stěžovatel na adresu uvedenou ve smlouvě přestěhovat.
Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že stěžovatel coby žalobce, který tedy od samého počátku věděl o probíhajícím soudním řízení, včas soudu neoznámil adresy, na nichž se skutečně v průběhu řízení zdržoval, což ostatně v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje, ale pouze tvrdí, že soud vyšel z chybného sdělení cizinecké policie. I když není pochyb o tom, že nová adresa stěžovatele byla do databáze cizinecké policie zadána nesprávně, toto pochybení nelze přičítat na vrub soudům, neboť primární pochybení je nutno spatřovat v samotném postoji stěžovatele vůči soudům, tedy v jeho nečinnosti. Je proto absurdní, aby se nyní dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si primárně způsobil sám svým vlastním chováním. V tom je nutno spatřovat rozdíl v jeho postavení coby žalobce oproti účastníkům vystupujícím na straně žalovaného, kteří se mnohdy o probíhajícím soudním řízení ani nedozví, a tudíž nemají možnost se aktivně podílet na jeho průběhu.
Pokud za dané situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl, na jeho závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel dodatečně do spisu založil smlouvu o nájmu, neboť ani tak výzvě soudu o předložení plné moci advokáta k zastupování v řízení o kasační stížnosti nevyhověl.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před správními soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu