ECLI:CZ:US:2007:2.US.576.07.2
sp. zn. II. ÚS 576/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Vojena Güttlera a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. L. L., zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, V Luhu 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2004 sp. zn. 42 C 76/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005 sp. zn. 19 Co 496/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zavázána k zaplacení částky 591 494 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku žalobce požadoval z titulu vrácení přeplatku záloh, které stěžovatelce, jež ho obhajovala na základě plné moci v trestním řízení, poskytl na úhradu nákladů na své právní zastoupení.
Stěžovatelka namítá, že soud rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, způsobeného zamítnutím jí navrhovaných důkazů, jimiž chtěla prokázat oprávněnost své obhajoby a důvodnost vynaložených nákladů. Vadné hodnocení neúplně provedených důkazů pak vedlo k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci. Stěžovatelka rovněž uvádí, že se soud nevypořádal s rozdílnými tvrzeními právního zástupce žalobce, v doplnění ústavní stížnosti namítá, že ve věci nebyla pasivně legitimována, neboť nebyla řádně označena jako fyzická osoba podnikající. Poukazuje na to, že právní zástupce žalobce nebyl řádně zmocněn ke změně a rozšíření žaloby a zpochybňuje i původní plnou moc udělenou žalobcem svému právnímu zástupci, ve které je uveden špatný rok narození žalobce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s provedeným dokazováním a právními závěry soudů, na základě provedeného dokazování dovozenými. Pokud se tedy stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy ve věci rozhodnout. Obecné soudy se vypořádaly se stěžejními otázkami podstatnými pro rozhodnutí ve věci, tzn., zda došlo mezi žalobcem a stěžovatelkou k uzavření dohody o smluvní či mimosmluvní odměně, zaměřily se na zjištění, v jakém rozsahu byla poskytnutá záloha použita na úhradu právních služeb, zda a v jakém rozsahu stěžovatelka byla zmocněna i k poskytnutí služeb jiné povahy, zda prokázala, že účtované "jiné" služby poskytla a náklady na ně uhradila a že byla zmocněna k vyplacení peněžních částek dalším osobám.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně zřejmě objasnily, z jakých důvodů neprovedly další stěžovatelkou navrhované důkazy (navrhovanými výslechy by nebylo prokázáno oprávnění stěžovatelky poskytnutou zálohu použít na úhradu služeb neprávní povahy či poskytnout finanční plnění jiným osobám, případně svědci ve věci již vypovídali). V dané věci se tedy nejedná o tzv. "opomenuté důkazy" (tj. důkazy, které nebyly provedeny, aniž by soud zdůvodnil jejich neprovedení, či byly provedeny a nebyly hodnoceny), které by za předpokladu, že by jejich neprovedení dosáhlo intenzity porušující ústavnost, mohly být důvodem ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu. V tomto smyslu se Ústavní soud proto nezabýval stěžovatelčinými námitkami, pokud nesouhlasila s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je to výhradně obecný soud, který v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně zda a jak dokazování doplnit, a následně provedené důkazy hodnotí podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Ústavnímu soudu proto nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku týkající se nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky z důvodu jejího nepřesného označení v žalobě. Z ust. §79 o.s.ř., vyplývá, že účastnící řízení musí být označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení a nebylo jej možné zaměnit s jinou osobou. Tyto pochybnosti obecné soudy nesporně neměly, neboť nevyužily možnosti postupu dle §43 o.s.ř. Především však sama stěžovatelka v postavení žalované po celou dobu řízení námitku nedostatku pasivní legitimace neuplatnila. V tomto směru poukazuje Ústavní soud i na svou judikaturu, dle níž námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Totéž platí i pro další námitku, týkající se tvrzeného nedostatku plné moci vystavené žalobcem. Pokud obecný soud neměl po celou dobu pochybnosti o identifikaci osoby (žalobce), která plnou moc vystavila, není na místě zpochybňovat předloženou plnou moc (patrně z důvodu písařské chyby), v ústavní stížnosti. Ústavní soud dodává, že z textu plné moci ze dne 26. 5. 1998 vyplývá, že právního zástupce žalobce opravňovala ke všem právním úkonům spojených s předmětným občanskoprávním řízením, tj. i včetně rozšíření žaloby, nikoliv, jak uvádí stěžovatelka, pouze k převzetí vyúčtování vrácení přeplatku poskytnutých záloh.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatelka neprokázala uzavření dohody o smluvní odměně a uzavření dohody o úhradě neprávních služeb a v rozsahu rozdílu mezi provedenými a řádně vyúčtovanými úkony za poskytnuté právní (částečně i neprávní) služby a poskytnutou zálohou se bezdůvodně obohatila, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se soudy náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. V dané věci se ani nejedná o rozhodnutí, které by bylo možno považovat za protiústavní z toho důvodu, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly a kdy by Ústavní soud z tohoto důvodu mohl napadená rozhodnutí zrušit.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s provedeným dokazováním a právními závěry soudů, na základě provedeného dokazování dovozenými. Pokud se tedy stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy ve věci rozhodnout. Obecné soudy se vypořádaly se stěžejními otázkami podstatnými pro rozhodnutí ve věci, tzn., zda došlo mezi žalobcem a stěžovatelkou k uzavření dohody o smluvní či mimosmluvní odměně, zaměřily se na zjištění, v jakém rozsahu byla poskytnutá záloha použita na úhradu právních služeb, zda a v jakém rozsahu stěžovatelka byla zmocněna i k poskytnutí služeb jiné povahy, zda prokázala, že účtované "jiné" služby poskytla a náklady na ně uhradila a že byla zmocněna k vyplacení peněžních částek dalším osobám.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně zřejmě objasnily, z jakých důvodů neprovedly další stěžovatelkou navrhované důkazy (navrhovanými výslechy by nebylo prokázáno oprávnění stěžovatelky poskytnutou zálohu použít na úhradu služeb neprávní povahy či poskytnout finanční plnění jiným osobám, případně svědci ve věci již vypovídali). V dané věci se tedy nejedná o tzv. "opomenuté důkazy" (tj. důkazy, které nebyly provedeny, aniž by soud zdůvodnil jejich neprovedení, či byly provedeny a nebyly hodnoceny), které by za předpokladu, že by jejich neprovedení dosáhlo intenzity porušující ústavnost, mohly být důvodem ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu. V tomto smyslu se Ústavní soud proto nezabýval stěžovatelčinými námitkami, pokud nesouhlasila s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je to výhradně obecný soud, který v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně zda a jak dokazování doplnit, a následně provedené důkazy hodnotí podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Ústavnímu soudu proto nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku týkající se nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky z důvodu jejího nepřesného označení v žalobě. Z ust. §79 o.s.ř., vyplývá, že účastnící řízení musí být označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení a nebylo jej možné zaměnit s jinou osobou. Tyto pochybnosti obecné soudy nesporně neměly, neboť nevyužily možnosti postupu dle §43 o.s.ř. Především však sama stěžovatelka v postavení žalované po celou dobu řízení námitku nedostatku pasivní legitimace neuplatnila. V tomto směru poukazuje Ústavní soud i na svou judikaturu, dle níž námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Totéž platí i pro další námitku, týkající se tvrzeného nedostatku plné moci vystavené žalobcem. Pokud obecný soud neměl po celou dobu pochybnosti o identifikaci osoby (žalobce), která plnou moc vystavila, není na místě zpochybňovat předloženou plnou moc (patrně z důvodu písařské chyby), v ústavní stížnosti. Ústavní soud dodává, že z textu plné moci ze dne 26. 5. 1998 vyplývá, že právního zástupce žalobce opravňovala ke všem právním úkonům spojených s předmětným občanskoprávním řízením, tj. i včetně rozšíření žaloby, nikoliv, jak uvádí stěžovatelka, pouze k převzetí vyúčtování vrácení přeplatku poskytnutých záloh.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatelka neprokázala uzavření dohody o smluvní odměně a uzavření dohody o úhradě neprávních služeb a v rozsahu rozdílu mezi provedenými a řádně vyúčtovanými úkony za poskytnuté právní (částečně i neprávní) služby a poskytnutou zálohou se bezdůvodně obohatila, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se soudy náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. V dané věci se ani nejedná o rozhodnutí, které by bylo možno považovat za protiústavní z toho důvodu, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly a kdy by Ústavní soud z tohoto důvodu mohl napadená rozhodnutí zrušit.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu