ECLI:CZ:US:2007:2.US.589.06.1
sp. zn. II. ÚS 589/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2005, čj. 30 Cdo 861/2005-167, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, čj. 1 Co 298/2004-140, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo dle jeho názoru zasaženo do jeho práv, garantovaných čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 C 20/2003, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z dne 2. 6. 2004, sp. zn. 11 C 20/2003-113, bylo žalovanému VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., uloženo uveřejnit v deníku Karlovarské noviny odpověď podle §10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů(dále jen "tiskový zákon"), ve znění: "V článku nazvaném "Rada města chce odpustit penále významnému podnikateli Š.", uveřejněném dne 28. února 2003 v Karlovarských novinách, bylo nepravdivě uvedeno, že Mgr. M. Š. má zaplatit městu Karlovy Vary smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč z důvodu pozdě zaplaceného nájemného za nebytový prostor v Bělehradské ulici. Tato informace není pravdivá, protože Mgr. M. Š. nikdy nebyl nájemcem nebytových prostor v ulici Bělehradská, a proto městu Karlovy Vary nájemné, smluvní pokutu, ani úroky z prodlení, nedluží." Soud dospěl k závěru, že dne 28. 2. 2003 byl zveřejněn v uvedeném deníku článek shora uvedeného názvu. Informace, uvedená v názvu, je pak dále opakována v prvém odstavci tohoto článku. Fakt, že sám stěžovatel byl označován za dlužníka, byl s to zasáhnout do jeho cti a důstojnosti. Publikovaná informace podle výsledků dokazování měla dopady do jeho podnikání i soukromé sféry.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvádí, že na rozdíl od soudu prvého stupně vycházel z celkového kontextu předmětného článku, v němž je dále konkrétně uvedeno, v jakých jmenovitě označených obchodních společnostech žalobce figuruje a že se smluvní pokuta týká společnosti "Connexion Groupe, a.s." a je zde rovněž vysvětleno, proč došlo k "odpuštění" smluvní pokuty. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel je předsedou představenstva Connexion Groupe, a.s. Soud zohlednil, že společnost může činit úkony pouze prostřednictvím fyzických osob a sám stěžovatel jednal s radou města o odpuštění dluhu jako statutární zástupce společnosti. Z uvedeného kontextu tak podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by se uveřejněné informace dotkly cti a důstojnosti stěžovatele.
Nejvyšší soud ČR dalším z napadených rozsudků zamítl dovolání stěžovatele, neboť rozhodnutí odvolacího soudu shledal správným. Odvolací soud náležitě a pro danou věc přiléhavě aplikoval §10 odst. 1 tiskového zákona. Zdůraznil, že je nutné zkoumat míru tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti, a to v kontextu se svobodou projevu a právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv. Respektuje určitá specifika periodického tisku, určeného pro informování široké veřejnosti, který se v konkrétních případech musí uchylovat k jistým zjednodušením. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě. Z uvedených zásad odvolací soud vycházel.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté, co rekapituluje průběh řízení a obsah v daném řízení vydaných rozhodnutí, tvrdí, že napadený článek bez jakéhokoli podnětu či důvodu na straně stěžovatele zasahuje do práva stěžovatele na zachování soukromí a zejména cti bezúhonného člověka. Stěžovatel se účastní na podnikání řady společností a velmi si cení své "bezúhonnosti". Porušení svých ústavně zaručených práv pak konkrétně spatřuje v tom, že odvolací soud změnil prvostupňový rozsudek a zamítl jeho žalobu, a že dovolací soud jeho dovolání zamítl. Odvolací soud dle stěžovatele "provedl nesprávně dokazování, některé důkazy navrhované stěžovatelem nesprávně zhodnotil". Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, aniž by tento názor řádně přezkoumal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní stížnost se omezuje na pouhý nesouhlas s napadenými rozhodnutími, pro stěžovatele nepříznivými, aniž by ovšem obsahovala relevantní argumenty v rovině ústavněprávní. Tvrzení, že k zásahu do práv stěžovatele došlo tím, že odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobu stěžovatele zamítl, a tím, že dovolací soud zamítl dovolání stěžovatele, nemá v tomto případě žádný ústavněprávní rozměr. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. To platí i pro projednávanou věc. Pochybení ve fázi dokazování a nesprávné hodnocení důkazů také zásadně též není argumentem způsobilým dovodit, že ústavní stížnost je opodstatněná, nejde-li o pochybení flagrantní, vybočující z mezí ústavnosti. To stěžovatel nejenže netvrdí, ale - ani přibližně - neuvádí, jakého konkrétního pochybení se odvolací soud dopustil. Ústavní soud takové pochybení neshledal. Napadená rozhodnutí jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Podotýká, že čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu