ECLI:CZ:US:2007:2.US.611.05.1
sp. zn. II. ÚS 611/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti AMIDA, s.r.o., se sídlem Libiš, Mělnická 456, zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. února 2005 ve věci sp. zn. 10 C 886/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2005 ve věci sp. zn. 29 Co 329/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti rubrikovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Postupem obecných soudů v předmětné věci měla být v této souvislosti porušena ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka se žalobou proti společnosti JAWA Moto, spol. s r.o. domáhala zaplacení dlužné částky ve výši 97.600,- Kč s příslušenstvím. Poté, co žalovaná podala odpor proti vydanému platebnímu rozkazu s odůvodněním, že žalovaná částka již byla uhrazena, omezila stěžovatelka žalobu o částku 96.802 Kč. V době rozhodnutí soudu prvního stupně splatila žalovaná stěžovatelce celou částku jistiny, nesplatila však úroky z prodlení. Okresní soud proto přiznal stěžovatelce rozsudkem pouze částku odpovídající úrokům z prodlení v celkové výši 793,30 Kč. O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že přiznal žalované, jež měla ve věci převážně úspěch, náhradu nákladů řízení ve výši 3.935,20 Kč. Proti rozsudku prvoinstančního soudu podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud ve věci samé odmítl podle §218 písm. c) ve spojení s §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
Soudy obou stupňů měly porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky tím, že vydaly nesprávná a neodůvodněná rozhodnutí. Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí s názorem okresního soudu, že žalovaná společnost uvedením variabilního symbolu podle příslušné faktury projevila dostatečně zřejmou vůli plnit na jistinu svého splatného dluhu ve smyslu §330 odst. 2 obchodního zákoníku a nikoli přednostně na příslušenství, jak by jinak vyplývalo z této dispozitivní normy. Odlišná interpretace tohoto ustanovení má dopad na výši nárokovaných úroků z prodlení; soud proto nepřiznal výši úroků z prodlení, kterou stěžovatelka požadovala. Okresní soud však podle stěžovatelky při aplikaci zákonných ustanovení nesprávně zaměňoval §330 odst. 1 a §330 odst. 2 obchodního zákoníku, a tím porušil její právo na spravedlivý proces.
Další výtka stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odmítl odvolání stěžovatelky jakožto bagatelní. Podle názoru stěžovatelky bylo odvolání přípustné, neboť rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 2.000,- Kč a odvolací soud zcela chybně interpretoval §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Předmětem řízení, v němž okresní soud rozhodl rozsudkem, bylo podle mínění stěžovatelky peněžité plnění ve výši minimálně 40.000,- Kč, protože v této výši byla žaloba v den podání důvodná. Stěžovatelka nemůže být sankcionována, že v průběhu řízení vzala převážnou část žalobního návrhu v důsledku chování žalované společnosti zpět. Nemohlo se jednat o bagatelní spor, neboť okresní soud vypočítal náhradu nákladů řízení právě z výše předmětu řízení ve výši 97.600 Kč,- Kč. Jestliže odvolací soud považoval rozhodnutí okresního soudu za bagatelní a současně nezrušil prvoinstanční rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení, jež byly okresním soudem vypočteny z částky 97.600 Kč,-, je třeba považovat rozhodnutí odvolacího soudu za vnitřně rozporuplné.
Stěžovatelka konečně brojí i proti rozhodnutí soudu první instance o náhradě nákladů řízení. Okresní soud nepostupoval podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu, ale podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, čímž podle názoru stěžovatelky jednal zjevně v rozporu se zákonem, neboť zcela pominul, že podstatná část dlužné částky byla žalovanou společností zaplacena až po podání žaloby.
Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud musí předně zdůraznit, že se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady. Ústavní soud nepředstavuje nadřazenou instanci soudů obecných a není proto v jeho pravomoci napravovat svým rozhodnutím každou nezákonnost, tím méně nesprávnost, k níž v rozhodnutí u obecných soudů došlo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 13/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 23, str. 251, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. VI. ÚS 23/93, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 707/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 137, str. 195, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 30, nález č. 69, str. 163). Úkolem Ústavního soudu proto není kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových nezákonností, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 504/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 138, str. 227, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5, str. 17).
Posuzovaná ústavní stížnost obsahuje tři hlavní skupiny výtek směřující k napadeným rozhodnutím obecných soudů. Stěžovatelka zpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že žalovaná společnost plnila přednostně na jistinu dlužné částky a nikoli na příslušenství - úroky z prodlení. Dále vytýká odvolacímu soudu odmítnutí odvolání z důvodu bagatelnosti a polemizuje taktéž s rozhodnutím soudu první instance přiznat žalované společnosti náhradu nákladů řízení, přičemž zpochybňuje i její výši. Žádnou z námitek stěžovatelky neshledal Ústavní soud z hlediska zásahu do ústavně zaručených práv za důvodnou.
Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší autoritativně určovat, zda uvedení čísla faktury na variabilním symbolu účtu věřitele je či není možno považovat za dostatečně zřejmý projev vůle dlužníka plnit přednostně na jistinu. Z pohledu Ústavního soudu je v posuzované věci podstatné, že okresní soud uvedený závěr dostatečně odůvodnil a jeho právní názor neodporuje dosavadní judikatuře.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud označil nesprávně napadené rozhodnutí soudu první instance za bagatelní. Okresní soud rozhodoval v době vydání rozsudku o peněžitém plnění, jež bez jakýchkoli pochybností nepřesahovalo hranici bagatelnosti. Rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání pro nepřípustnost proto nemá důvod Ústavní soud nikterak rozporovat, přičemž argument stěžovatelky, odvozený od výše předmětu řízení, již podle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem vyvrátil odvolací soud na straně 3 napadeného usnesení.
Poslední skupina námitek směřovala proti výměře náhrady nákladů řízení. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, usnesení č. 25, str. 307). O takový případ se však v dané věci nejedná. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že soud první instance měl aplikovat v předmětné věci §146 odst. 2 a nikoli §142 odst. 2 občanského soudního řádu za situace, kdy řízení před soudem prvního stupně nebylo zcela zastaveno a ani návrh stěžovatelky nebyl vzat zpět (byla pouze omezena žalovaná částka).
Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení některého výše uvedeného ustanovení Listiny nebo Úmluvy. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Okresní soud v Benešově a Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 4. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu