ECLI:CZ:US:2007:2.US.611.07.1
sp. zn. II. ÚS 611/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupené JUDr. J. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 30 Co 192/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. P 386/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla obě shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo jejího nezletilého syna, a to právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Napadeným rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého M. K. pro dobu do rozvodu a pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů tak, že se svěřuje do výchovy matce a otci se určuje výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně pro dobu do rozvodu a výživné ve výši 17 000 Kč pro dobu po rozvodu, přičemž částka 10 000 Kč bude splatná k rukám matky a částka 7 000 Kč bude splatná na účet nezletilého. Současně soud zakázal oběma rodičům nezletilého výběr finančních prostředků a jiné dispozice na příslušném účtu. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž požadovala s ohledem na zjištěné příjmy otce zvýšení obou částek, a to na částku 15 000 Kč a částku 20 000 Kč. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o výživném a jeho splatnosti a o nákladech řízení potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a tvrdí, že stanovené výživné pro nezletilého syna je nedostatečné vzhledem k příjmům otce, jakož i vzhledem k potřebám nezletilého, který je zvyklý na nadstandardní životní úroveň. Namítá zejména, že soud I. stupně při rozhodování o výši výživného pro dobu do rozvodu přihlížel k vyživovací povinnosti otce vůči stěžovatelce jako nerozvedené manželce, která na základě pravomocného rozhodnutí soudu činí 30 000 Kč měsíčně. Soud zcela opomenul, že výživné manželky a výživné dítěte jsou dvě zcela odlišné vyživovací povinnosti, které vznikají z různých důvodů a sledují rozdílné cíle. Závažné pochybení soudu I. stupně spatřuje stěžovatelka také ve skutečnosti, že přihlédl k tomu, že otec údajně hradí veškeré náklady na bydlení související s provozem rodinného domu a že přispíval stěžovatelce částkou 4 000 Kč týdně. K tomu stěžovatelka podrobně vysvětluje, že tomu tak nebylo a není.
Oba účastníci řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 8, se k ústavní stížnosti krátce vyjádřili a shodně považují ústavní stížnost za nedůvodnou.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, provedly soudy rozsáhlé dokazování a zjišťování skutkového stavu věci. Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování došlo k porušení ústavně zaručených práv tím, že by některé důkazy byly neprávem opomenuty nebo byly získány v rozporu s procesními předpisy, příp. že by došlo k svévolnému hodnocení důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí je transparentní (uvádí, jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané a jaké právní závěry z nich byly vyvozeny). Ústavní soud v něm neshledává prvky libovůle či porušení procesních předpisů při hodnocení důkazů a má tedy za to, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud také neshledal porušení čl. 32 odst. 4 Listiny ani čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jak již bylo výše uvedeno, soudy v souladu s provedenými důkazy uvedly, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvodily. Poměry obou rodičů pro účely stanovení výživného posuzovaly jak z hlediska jejich příjmů (finančních prostředků), tak celkových majetkových poměrů, jejich možností a schopností. Odvolací soud vzal v úvahu také věk, zdravotní stav a zájmy nezletilého (jeho odůvodněné potřeby), jakož i jiné vyživovací povinnosti otce, resp. rodičů. Ústavní soud zde proto neshledává porušení postulátu spravedlnosti ve smyslu práva na spravedlivé rozhodnutí (tj. neshledal extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry, ani prvky libovůle při aplikaci §85 zákona o rodině a dalších zákonných ustanovení).
Závěrem je Ústavní soud nucen konstatovat, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešenou jednoduchým právem a na úrovni obecných soudů, přičemž Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele, což se v daném případě ovšem nestalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu