ECLI:CZ:US:2007:2.US.630.07.1
sp. zn. II. ÚS 630/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. A. R., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2006, č. j. 26 Cdo 2313/2006-103, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2006, č. j. 21 Co 25/2006-82, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2005, č. j. 8 C 203/2004-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal určení, že je nájemcem obecního bytu, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované „čl. 36, odst. 1 a 2“ Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), právo na rovné postavení v soudním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), porušena měla být i práva na nedotknutelnost osoby, zachování její důstojnosti, jejího života, obydlí a soukromí (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a 12 odst. 1 Listiny) a porušeny rovněž měly být čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Porušeny měly být také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon o Ústavním soudu"), a splňovala i ostatní podmínky a náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k výše popsaným rozsáhlým zásahům do jeho základních práv mělo dojít tím, že obecné soudy neshledaly, že by stěžovateli vznikl společný nájem předmětného obecního bytu, a nepřistoupily ani na alternativní tvrzení, že na stěžovatele nájem přešel z jeho tehdejší družky. Přitom soudy neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy (svědeckými výpověďmi dokazujícími, že stěžovatel nemá jiný byt a soudním spisem vedeným ve věci žaloby na vyklizení předmětného bytu) a jednostranně se přiklonily k tvrzení protistrany. Existenci stěžovatelova konkludentně vzniklého nájmu dokládal evidenční list (vedený pronajímatelem) a fakt, že pronajímatel toleroval, že stěžovatel byt užívá (již deset let, kdy rovněž s vědomím pronajímatele hradil užívání bytu). Pro vznik společného nájmu bytu není kogentně předepsaná písemná smlouva. Obecné soudy pochybily, pokud došly k závěru, že bývalá družka, jíž byl byt původně přidělen, při odchodu z bytu v roce 1997 neměla úmysl opustit byt trvale. Takto tvrzené právo stěžovatele obecné soudy neochránily, což vedlo mj. k dotčení stěžovatelovy důstojnosti, kdy v rozporu s dobrými mravy s ním není komunikováno o privatizaci předmětného bytu.
Z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2005, č. j. 8 C 203/2004-57 Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem soud zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal určení, že je nájemcem bytu 1+1 s příslušenstvím. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se na základě trojstranné dohody mezi ním, bývalou družkou a pronajímatelem nestal společným nájemcem předmětného bytu (a nemohl stát jeho výlučným nájemcem na základě ust. §700 odst. 3 obč. z.). Soud ze rovněž zabýval stěžovatelovým alternativním tvrzením, že na něj nájem přešel z jeho družky, neboť tato opustila společnou domácnost, a dospěl k závěru, že družka stěžovatele naopak měla zájem nájemní právo zachovat pro sebe. Své právní závěry okresní soud podpořil konkrétními odkazy na ustálenou judikaturu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2006, č. j. 21 Co 25/2006-82 Ústavní soud zjistil, že krajský soud potvrdil výše uvedený rozsudek okresního soudu s tím, že se ztotožňuje s názorem okresního soudu, avšak předtím „zopakoval důkaz“ svědeckou výpovědí bývalé stěžovatelovy družky. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2006, č. j. 26 Cdo 2313/2006-103 Ústavní soud zjistil, že dovolací soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť neshledal, že by věc byla řešena v rozporu s ustáleným výkladem.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení celé řady základních práv či svobod, avšak obsahově namítal jen nesprávnou aplikaci podústavního práva. Ústavní soud proto zkoumal, zda obecné soudy svým výkladem a aplikačním postupem vybočily z mezí ústavnosti.
Okresní soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku (str. 5 odst. 2) konstatoval, že bývalá družka stěžovatele, jíž byl byt původně přidělen, po roce 1997 do bytu docházela, neboť měla zájem zachovat si nájemní právo pro sebe, což potvrdil ve svém rozsudku i Krajský soud v Hradci Králové (str. 5 odst. 3 a str. 6 dole), který znovu provedl důkaz výpovědí družky stěžovatele. Okresní soud dále uvedl (srov. cit. rozsudek, str. 6 odst. 5), že v evidenčním listě je jako nájemkyně uvedena bývalá družka stěžovatele, nikoli stěžovatel (ten zde byl uveden jen jako osoba spolubydlící – srov. str. 3 odst. 5 cit. rozsudku okresního soudu). Právo společného nájmu by podle okresního soudu (str. 7 odst. 2 citovaného rozsudku) mohlo vzniknout pouze pokud by s tím pronajímatel souhlasil, avšak existence takové dohody nebyla prokázána a stěžovatel se v roce 1992 nestal společným nájemcem předmětného bytu, a nemohl se na základě ust. §707 odst. 3 občanského zákoníku stát výlučným nájemcem předmětného bytu. Okresní soud citoval (srov. str. 7 odst. 1 napadeného rozsudku okresního soud) právní názor Nejvyššího soudu ČR, podle něhož z faktu, že se pronajímatel nebrání bezprávnému stavu, nelze dovodit, že by (konkludentně) projevoval vůli takový stav reparovat uzavřením určité smlouvy. K trvalému opuštění domácnosti bývalou družkou stěžovatele podle krajského soudu (srov. napadený rozsudek, str. 6 uprostřed) nedošlo, a bylo irelevantní dokazovat nespornou skutečnost, že stěžovatel nemá byt. Ze spisu vedeného ve sporu o vyklizení předmětného bytu obecné soudy zjistily (srov. rozsudek krajského soudu, str. 6 dole, resp. str. 8 odst. 2 rozsudku okresního soudu), že bývalá družka stěžovatele své nájemní právo po roce 1997 aktivně hájila. Tyto právní závěry Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení (srov. str. 5 až 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR) nepovažoval za odchylné od ustálené judikatury, což podrobně odůvodnil. Ústavní soud konstatuje, že by obecné soudy svým interpretačním či aplikačním postupem nevybočily z mezí ústavnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. dubna 2007
Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu