ECLI:CZ:US:2007:2.US.647.06
sp. zn. II. ÚS 647/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. M., t. č. ve Věznici, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1587/7, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006 sp. zn. 7 Tdo 875/2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 1 T 9/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., za který mu byl uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 4 let. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž rozhodnuto odsuzujícími výroky ohledně spoluobviněných osob a zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněného J. K. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 6 To 122/2005, zamítl podle §256 trestního řádu. O dovolání stěžovatele bylo rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak, že se dle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel argumentuje, že v dané věci se jedná o nepřiměřenou délku trestního řízení, přičemž daná věc svou složitostí nevybočovala z rámce obdobných trestních věcí projednávaných před soudy a stěžovatel nepřispěl k prodloužení její délky. U Krajského soudu v Brně tato trestní věc měla být bez jakéhokoli úkonu bezmála 5 let. U stěžovatele se jednalo o osobu dosud naprosto bezúhonnou, požívající dobré pověsti. I přes to soudy uložily naprosto represivní trest odnětí svobody ve výměře 6 let nepodmíněně, který neodpovídá účelu trestu stanovenému v ust. §23 odst. 1 trestního zákona. Obecné soudy nebraly do úvahy možnost dosáhnout u stěžovatele nápravy mírnějšími prostředky, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, který vyjádřil názor, že úvahy obecných soudů musí být strukturovány do tří rovin v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání činu. V dané věci je trest uložený stěžovateli neodpovídající tomuto názoru a vyjadřuje pouze represi trestního zákona vůči stěžovateli a takto je v rozporu zejména s čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K průtahům v řízení se Ústavní soud vyjadřoval v množství nálezů a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva judikoval, že přiměřenost doby řízení je třeba posuzovat nejen podle okolností konkrétního případu, ale také s přihlédnutím ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, nepřiměřená délka trestního řízení by měla být primárně zohledněna při ukládání trestu.
Pokud jde o danou věc, byť lze nalézt v postupu orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení určité dílčí prodlevy nezaviněné stěžovatelem, nelze odhlédnout, že se jednalo o složitou věc (což je patrno ostatně již z rozsahu vyšetřovacího spisu.). V posuzované věci byla posuzována vina u třech obviněných, přičemž povaha a značný rozsah jejich činnosti se zobrazila právě na nutnosti zajistit veliký počet důkazů, což se logicky muselo projevit na celkové době přípravného řízení. Rovněž pokud by byl zvažován dopad jednání stěžovatele na celkovou dobu přípravného řízení, nelze nereflektovat, že právě z důvodů na jeho straně nemohl být vícekrát a opakovaně proveden jeho výslech (srov. např. str. 573, 575, 577, 579, 581, 583, 585; v posledně uvedeném případě dokonce policejní organ - v reakci na opakované omluvy stěžovatele své účasti na výslechu z důvodu pracovní neschopnosti - přistoupil k vyžádání zprávy ohledně jeho zdravotního stavu). I když tím Ústavní soud nenaznačuje, že by takové prodlevy způsobené nemožností provést jeho výslech byly stěžovatelem "zaviněné" (byl totiž většinou v předmětnou dobu v pracovní neschopnosti), není možné nepřihlížet k tomu, že se také určitým způsobem podílely na době přípravného řízení. Významné je poté to, že v rámci řízení před soudy již k žádným prodlevám nedošlo. Místopředseda Krajského soudu v Brně využil svého oprávnění dle trestního řádu a vzhledem ke konkrétnímu stavu neskončených věcí v senátě, který se věcí měl zabývat, a vzhledem k povaze, náročnosti, rozsahu a složitosti dané věci, povolil prodloužení lhůty uvedené v ust. §181 odst. 3 trestního řádu o tři měsíce. Na 5. 2. 2004 bylo nařízeno hlavní líčení, to však muselo být odročeno z důvodu omluvy samotného stěžovatele (prostřednictvím advokáta). Další hlavní líčení bylo nařízeno na 9. 3. 2004, ale z důvodu žádosti o odročení bylo přeloženo na 30. 3. 2004. Následovala řada dalších hlavních líčení v relativně krátkých lhůtách po sobě, přičemž jejich frekvence byla zapříčiněna zejména složitostí dokazování, kdy bylo třeba vyslechnout velký počet svědků, kteří se však k soudu nedostavovali. Dne 30. 9. 2005 byl vyhlášen rozsudek krajského soudu, odvolání stěžovatele bylo podáno dne 15. 11. 2005, odvolání dalšího spoluobžalovaného dne 2. 12. 2005. Spis byl spolu s předkládací zprávou předložen odvolacímu soudu dne 15. 12. 2005, který nařídil veřejné zasedání na 9. 3. 2006, na kterém též vyhlásil své rozhodnutí. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud dne 16. 8. 2006. Vzhledem ke složitosti dané věci na straně obecných soudů nelze shledávat vlastním přičiněním způsobené průtahy. Proto vyvstávají pochybnosti, zda dílčí prodlevy na straně orgánů trestního řízení toliko v přípravném řízení, s ohledem též na jejich intenzitu, je možné hodnotit jako porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Rozhodující však je, že i kdyby tomu tak bylo - na rozdíl od případu, jímž se zabýval Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 554/04 - z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že obecné soudy se zabývaly délkou trestního řízení ve vztahu k ukládání trestu (tedy hodnotily přiměřenost trestního postihu ve vztahu k době, která uplynula od zahájení trestního stíhání). Krajský soud v tomto ohledu konstatoval ve vztahu k druhu a výši ukládaného trestu, že "Na druhé straně je si soud vědom skutečnosti, že se jedná ve všech bodech o trestnou činnost staršího data, což přispívá k vyprchávání společenské nebezpečnosti.", vrchní soud konstatoval, že "stejně tak nezapomněl (pozn. krajský soud) zohlednit ve prospěch obžalovaných fakt, že od spáchání trestného činu uplynula delší doba." Nejednalo se přitom o formální tvrzení soudů, neboť krajský soud jej ve svém vyjádření obsahově vyjádřil v uloženém trestu; stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výši šesti let, tedy v úplně dolní hranici trestní sazby, neboť trest odnětí svobody za stíhaný trestný čin je stanoven od pěti do dvanácti let. Rovněž pokud jde o trest zákazu činnosti, byl stěžovateli uložen ve výši (čtyř let), která nepřesahovala ani polovinu zákonem stanovené maximální výše (deset let). Lze tedy uzavřít, že obecné soudy dodržely intence citovaného nálezu Ústavního soudu a do úvahy o trestu promítly délku řízení.
Současně je třeba poukázat též na skutečnost, že Ústavní soud řadí průtahy v řízení, resp. délku řízení, pod jiný zásah orgánu veřejné moci, který chápe zpravidla jako převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní, aktuální a trvající zásah orgánu veřejné moci a důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností. Jinými slovy, aby zásah Ústavního soudu splnil sledovaný účel, je namístě ústavní stížnost podat v době, kdy jsou průtahy v řízení aktuální. V projednávané věci stěžovatel namítl průtahy (nepřiměřenost délky řízení) v pravomocně skončené věci.
Pokud stěžovatel toliko obecně namítal, že mu soudy uložily naprosto represivní trest odnětí svobody, který neodpovídá účelu trestu stanovenému v ust. §23 odst. 1 trestního zákona, Ústavní soud uvádí, že není jeho úkolem a není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování. K tomu odkazuje na str. 66-68 rozsudku krajského soudu, kde jsou popsána nejdříve zákonná kritéria pro ukládání druhu a výše trestu, a následně přiléhavě aplikována ve vztahu k obžalovaným (rovněž tedy ke stěžovateli). Vrchní soud se potom stejnou otázkou přiléhavě zabýval na str. 44-45.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu