ECLI:CZ:US:2007:2.US.649.06.1
sp. zn. II. ÚS 649/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 13 Cm 1035/2001, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 2. 12. 2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 12 Cmo 271/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 1141/2005, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm 1035/2001, z něhož zjistil následující:
Obchodní společnost FLAGA PLYN, spol. s r.o. se žalobou proti stěžovateli a Z. K. domáhala uložení povinnosti zaplatit částku 568.707,55 Kč s úrokem z prodlení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 13 Cm 1035/2001, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 2. 12. 2002, uložil stěžovateli a Z. K. povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 568.707,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % počítaným od splatnosti jednotlivých fakturovaných částek (výrok I. rozsudku), v rozsahu 18 % úroku z prodlení z jednotlivých fakturovaných částek pokud se jedná o dny, kdy prodlení žalovaných nebylo prokázáno, soud žalobu zamítl (výrok IV. rozsudku), soud dále uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení (výrok III. rozsudku) a v části petitu, jímž se žalobkyně domáhala, aby Z. K. bylo uloženo zaplatit částku 284.353,77 Kč a oběma žalovaným společně a nerozdílně pak zbývající částku 284.353,70 Kč s příslušenstvím, soud řízení zastavil (výrok II. rozsudku).
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 12 Cmo 271/2003, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I., pokud jde o zaplacení částky 568.707,55 Kč s 11,7 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2001 do zaplacení, potvrdil, ve zbývající části úroků z prodlení výrok I. rozsudku vůči stěžovateli změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu vůči němu zamítl. Výroky II. a III. rozsudku odvolací soud potvrdil. Jinak ponechal rozsudek nezměněn a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 1141/2005, odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Nejvyššímu soudu ČR vytýká, že v posuzované věci neshledal otázku zásadního právního významu, když na rozdíl od něj se stěžovatel domnívá, že posuzovaná věc zásadní právní význam má. Odvolací soud totiž podle něj rozhodl v rozporu s hmotným právem. Jednalo se předně o posouzení obsahu tzv. partnerské smlouvy, kterou stěžovatel a druhý žalovaný s žalobcem dne 4. 11. 1994 uzavřeli. Stěžovatel stavěl svou argumentaci na závěru, že se jednalo o zprostředkovatelskou smlouvu podle §642 a násl. obchodního zákoníku, popřípadě o smlouvu o obchodním zastoupení podle §652 a násl. citovaného zákona. Dovolací soud však dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu je namístě kvalifikovat jako předsmluvní ujednání, které se stalo základem pro konkludentní uzavírání jednotlivých kupních smluv s konkrétním předmětem a dohodnutou cenou. Pokud tedy žalobkyně prokázala dodání objednaného zboží, které nebylo zaplaceno, dovolací soud neshledal v závěru odvolacího soudu rozpor s hmotným právem.
Stěžovatel s tímto posouzením nesouhlasí. Z obsahu partnerské smlouvy podle něj nelze dovodit jiné závazky žalovaných, než závazky směřující ke zprostředkování prodeje plynových kotlů vyráběných žalobkyní a zajištění jejich montáže a servisu. Povinnost realizovat nákup a prodej plynových kotlů z této smlouvy údajně nevyplývá. Obecné soudy dále nezohlednily fakt, že žalovaní v době uzavření smlouvy vystupovali jako sdružení A-Z Prokůpek-Kigler, přičemž smlouva o sdružení mezi nimi byla uzavřena výhradně za účelem plynoinstalatérských prací, a nikoli tedy za účelem provozování obchodní činnosti. Druhý žalovaný sice měl zaregistrovánu obchodní živnost, nikoli však stěžovatel.
Stěžovatel nezpochybňuje, že žalobkyně dodala určitý objem plynových kotlů. Tuto informaci údajně získal ("z doslechu od Zd. Kiglera"). Zboží však nebylo dodáno do obchodního majetku sdružení ani do jeho prostor. Stěžovatel popírá, že by se jednalo o obchodní akci sdružení A-Z Prokůpek-Kigler. Podle něj šlo o samostatnou záležitost druhého žalovaného provedenou po dohodě s některými zaměstnanci žalobkyně. Jeho úvahy údajně nevyvrátila ani žalobkyně, ani svědek Petroušek. Stěžovatel dodává, že pracovníci žalobkyně zřejmě omylem následně vyfakturovali odebrané kotle na sdružení A-Z Prokůpek-Kigler.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že nákup kotlů byl excesem druhého žalovaného a že stěžovatel by tedy neměl za nezaplacené zboží solidárně odpovídat. Dodává, že spor byl příčinou rozpadu jejich sdružení. Vzhledem k tomu, že se druhý žalovaný údajně účelově zbavil veškerého postižitelného majetku, exekuční postih nyní hrozí předně stěžovateli. Pro něj je však tato situace vzhledem k jeho sociálním poměrům velmi tíživá.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že jejich skutková zjištění nevyplývají z provedeného dokazování, a nesouhlasí ani s právními názory, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou je posouzení obsahu tzv. partnerské smlouvy ze dne 4. 11. 1994, konkrétně otázky, zda se stala právním základem pro realizaci následného převzetí kotlů sdružením za úplatu. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Obecné soudy vyšly ze shodných tvrzení stran, že dne 4. 11. 1994 uzavřela žalobkyně na straně jedné a stěžovatel a druhý žalovaný na straně druhé partnerskou smlouvu. Ve smlouvě byly formulovány zásady spolupráce při zprostředkování prodeje plynových kotlů, při jejich montáži, poskytování servisních služeb k nim a pravidla pro vyplácení provize. Smlouva byla uzavřena na deset let. Nesporný mezi stranami byl i fakt, že stěžovatel a druhý žalovaný uzavřeli dne 1. 1. 1992 smlouvu o sdružení za účelem společného podnikání. Z výpovědi svědka P. soudy zjistily, že žalobkyně dodávala oběma žalovaným kotle podle předem stanovených dispozic. Faktury byly žalobkyní vystavovány na oba členy sdružení až poté, kdy byl kotel dodán konečnému odběrateli. Z obsahu smlouvy o sdružení uzavřené mimo jiné za účelem podnikání v plynoinstalatérských pracích, soudy zjistily, že oba jeho členové se dohodli, že se budou podílet na nákladech a zisku z veškeré podnikatelské činnosti stejně jako na vzniklých ztrátách rovným dílem. Členové sdružení dále mezi sebou sjednali, že účetnictví sdružení povede stěžovatel. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyně prokázala, že v roce 1999 sdružení obou žalovaných dodala 18 kusů plynových kotlů, objednaných žalovaným K. Z výpovědi svědka Š. soud postavil najisto fakt, že kotle byly dle objednávky dodány na adresu sdružení, kde byly uloženy ve skladu. Svědkovo tvrzení, že přímo stěžovateli žádné kotle nevezl, na situaci nic nemění. Faktury byly, nikoli omylem, jak znovu opakuje stěžovatel, ale zcela záměrně, vystaveny na sdružení obou žalovaných, přičemž byly zaneseny i do účetnictví sdružení. Kotle však sdružením dosud nebyly uhrazeny, za úhradu tedy odpovídají oba členové sdružení solidárně. Obecné soudy obranu stěžovatele spočívající v argumentaci, že celou akci zorganizoval sám žalovaný Kigler, nikoli v pozici člena sdružení, považovaly za zcela vyvrácenou provedeným dokazováním.
Námitkou stěžovatele stran právního posouzení partnerské smlouvy se zabýval dovolací soud. K opakované polemice stěžovatele Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
V ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Žalobkyně prokázala svá tvrzení, že žalovaným dodala za platnosti partnerské smlouvy zboží, úhradu za něj žalovaným oprávněně ve správné výši vyúčtovala, přičemž žalovaní ji dosud neuhradili. Svou povinnost tvrzení a důkazní tedy splnila. Pokud stěžovatel měl v úmyslu její tvrzení zpochybnit, měl jako protistrana ve sporném řízení možnost své hypotézy doložit příslušnými důkazy již v řízení před obecnými soudy a prokázat je v jeho rámci. Stěžovateli se však jeho verzi skutkových okolností prokázat nepodařilo, a soud mu proto nepřisvědčil. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 zákona o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98). K opakovaným námitkám stěžovatele ohledně nepříznivého dopadu napadených rozhodnutí na jeho situaci Ústavní soud připomíná závěr soudu prvého stupně, že má procesní prostor domáhat se vypořádání vzájemných práv a povinností plynoucích ze smlouvy o sdružení přímo proti druhému žalovanému.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytýká, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl, přestože rozhodnutí odvolacího soudu má podle názoru stěžovatele zásadní právní význam. Je přesvědčen o tom, že k uváděným námitkám měl dovolací soud věc meritorně přezkoumat. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení.
V posuzovaném případě bylo dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3]. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí konstatoval, že námitky stěžovatele směřují převážně do skutkových okolností případu (posouzení obsahu konkrétní smlouvy), nejedná se tedy o otázku právního posouzení věci. Další posouzení uvedené otázky by podle jeho názoru zcela postrádalo judikatorní přesah. K otázce právní povahy partnerské smlouvy se vyjádřil a své závěry odůvodnil. Uvedenému postupu dovolacího soudu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje základní principy činnosti soudní moci. Neobsahuje tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatel se jej v daných souvislostech nemůže účinně dovolat.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu