ECLI:CZ:US:2007:2.US.659.04.1
sp. zn. II. ÚS 659/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Neznala, správce konkursní podstaty úpadce PORTA, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Jezerce 14, IČ 25535862, zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 35, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2004, č. j. 24 K 45/2001-673, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Ing. Viléma Baráka, správce konkurzní podstaty úpadce Bellis, s. r. o., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. listopadu 2004, se společnost PORTA, a. s., domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v konkursní věci úpadce Bellis, s. r. o. dle ust. §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), jímž byl zamítnut návrh konkursních věřitelů - stěžovatele a společnosti FIN WEST CORPORATION, spol. s r. o., aby soud uložil správci konkursní podstaty úpadce Ing. Vilému Barákovi (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) povinnost vydat jim věci specifikované v usneseních Krajského soudu v Brně, č. j. 24 K 45/2001-398, ze dne 24. 2. 2003 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2004, č. j. 2 Ko 68/2004-644 a Krajského soudu v Brně, č. j. 24 K 45/2001-239, ze dne 3. ledna 2003 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2004, č. j. 2 Ko 30/2003-447. Má za to, že vydáním napadeného rozhodnutí byl učiněn zásah do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 až 38 Listiny. Stěžovatel především namítá, že s poukazem na ustanovení §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání nemůže docházet bez náhrady k odnětí, resp. tak výraznému omezení vlastnického práva, osoby, která není účastníkem konkursního řízení, jaké učinil svým jednáním správce konkursní podstaty. Ustanovení §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání dle něj slouží k zamezení úkonů vlastníka věci, které by po soupisu podstaty mohly vést k jejímu znehodnocení a současně umožňují správci konkursní podstaty takovouto věc zpeněžit (§18 odst. 2 věta prvá zákona). Uvedené omezení však dle názoru stěžovatele není přípustné rozšiřovat i na další oprávnění vlastníka, a to zejména s ohledem na možnost vlastníka podat vylučovací žalobu. Za situace, kdy taková žaloba byla řádně a včas podána, správce konkursní podstaty dle názoru stěžovatele nejen, že nesmí věc zpeněžit, ale ani s ní jinak nakládat. Oprávnění nakládat s věcí po podání vylučovací žaloby tak nepřísluší dle zákona nikomu, neboť oprávnění, které správce konkursní podstaty získal dle ust. §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, bylo do pravomocného skončení incidenčního sporu správci opětovně odejmuto, jak předvídá ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. To však dle stěžovatele nemůže znamenat, že by osoby, které měly i před soupisem věci do konkursní podstaty oprávnění tyto věci držet, užívat a požívat jejich plody a užitky, by tohoto oprávnění pozbyly, a proto je nezbytné jim poskytnout ochranu dle příslušných ustanovení o. s. ř. Pokud tedy správce konkursní podstaty znemožňuje stěžovateli výkon oprávnění, která jsou jinak obsahem vlastnického práva, činí tak neoprávněně. Na toto zjištění měl dle stěžovatele reagovat konkursní soud a postupem dle §12 zákona o konkursu a vyrovnání zjednat ve prospěch stěžovatele nápravu, tedy uložit svým rozhodnutím správci konkursní podstaty vydat předmětné věci jejich vlastníku (stěžovateli). Krajský soud však neposkytl řádně ochranu právům stěžovatele, pročež je navrhováno, aby Ústavní soud jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil
Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
K výzvě Ústavního soudu se k podané stížnosti vyjádřil dne 26. ledna 2005 Krajský soud v Brně, prostřednictvím JUDr. Evy Krčmářové, samosoudkyně. Krajský soud v Brně uvedl, že se nedomnívá, že by jeho postupem nebo rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele. Stran jeho námitek odkazuje především na ust. §12 odst. 2, §18 odst. 2 a 3 a §19 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání a výklad, který k těmto ustanovením zaujal Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998). Jak plyne z jeho bodu XXIX., "konkursní soud posuzuje důvody zpochybňující zařazení věci do soupisu; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě aby věc sepsal bez poznámky. Nestane-li se tak a není-li tato otázka vyřešena ani mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo tak, že správce námitkám této osoby dobrovolně vyhoví a věc ze soupisu vyřadí (za samozřejmého předpokladu, že tomu nebrání dříve učiněný pokyn konkursního soudu), mohou být věci vyloučeny ze soupisu podstaty jen na základě rozhodnutí, kterým bylo vyhověno vylučovací žalobě." O stěžovatelem podané vylučovací žalobě (vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 4 Cm 93/2002) však dosud nebylo rozhodnuto. V situaci, kdy spor o vyloučení věcí z konkursní podstaty nebyl (není) ukončen a kdy konkursní soud neměl (nemá) k dispozici žádné poznatky, které by k datu vydání napadeného rozhodnutí rozptýlily pochybnosti o příslušnosti předmětných věcí ke konkursní podstatě úpadce ve prospěch stěžovatelky, postupoval při vydání napadeného usnesení v souladu s právní větou rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002 sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. R 27/2003), podle které platí, že "správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci," a návrh stěžovatelky zamítl jako neopodstatněný. V dotčeném směru odpovídá postup krajského soudu i závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22 dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 (Soudní judikatura číslo 10, ročník 2004, č. 203). Dle krajského soudu tak má napadené rozhodnutí oporu v ustanoveních zákona o konkursu a vyrovnání, jež byla vyložena v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a ústavně konformním způsobem. Proto se nedomnívá, že by jeho vydáním došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Krajský soud v Brně rovněž odmítá tvrzení stěžovatelky, že by napadeným rozhodnutím došlo k omezení jejího vlastnického práva. V ústavní stížnosti vyslovený právní názor dle něj nemá oporu v napadeném rozhodnutí ani v textu zákona. Právo nakládat s majetkem konkursní podstaty přiznává zákon správci konkursní podstaty již od okamžiku, kdy takový majetek sepíše. Soud o tom žádné rozhodnutí nevydává. Pokud ust. §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání zapovídá správci konkursní podstaty do uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby a po dobu do pravomocného skončení vylučovacího sporu věc zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby, nejsou tím v žádném případě sistovány účinky soupisu podle §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud tedy bylo omezeno právo stěžovatele nakládat s majetkem, který je v jeho vlastnictví, nestalo se tak (až) ústavní stížností napadeným rozhodnutím (a ústavní stížnost je již proto nedůvodná), nýbrž (již) postupem ospravedlnitelným textem zákona a v souladu s jeho ústavně konformním účelem. Z uvedených důvodů krajský soud navrhuje, aby stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, resp. zamítnuta.
Krajský soud následně své vyjádření doplnil dopisem ze dne 21. září 2005. Znovu poukázal na to, že stížností napadené usnesení bylo konkursním soudem vydáno za situace, kdy se stěžovatel domáhal ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 93/2002 proti vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem vyloučení předmětných věcí z konkursní podstaty úpadce Bellis, s. r. o. V mezidobí však došlo k zásadní změně poměrů, jež ústavní stížnost činí zjevně neopodstatněnou a bezpředmětnou. Krajský soud v Brně totiž ve věci, sp. zn. 4 Cm 93/2002, vydal dne 13. srpna 2002 usnesení, kterým vylučovací žalobu stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. května 2004. Stav věci je dnes takový, že včasná vylučovací žaloba stěžovatele byla odmítnuta pro vady. Novou vylučovací žalobu již stěžovatel podat nemůže, jelikož mu již uplynula propadná lhůta k takovému procesnímu úkonu. Tím nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu formulovaná v §19 odst. 2 větě druhé zákona o konkursu a vyrovnání. Odklizení ústavní stížností napadeného rozhodnutí tak již nemůže vyvolat pro stěžovatele příznivější následek, jelikož nové rozhodnutí konkursního soudu by ohledně stěžovatele opět muselo být zamítavé (tentokrát s odůvodněním, že soupis je ve smyslu §19 odst. 2 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání správný).
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že ani on se nedomnívá, že by vydáním napadeného usnesení byla dotčena základní práva stěžovatele. Předmětné věci, jejichž vydání se stěžovatel domáhal, byly do konkursní podstaty sepsány s příslušnými poznámkami o nárocích třetích osob a stěžovatel byl vyrozuměn o svém právu domáhat se jejich vyloučení. Správce konkursní podstaty (vedlejší účastník) stěžovatele opakovaně marně vyzýval k vyklizení a vydání věcí či k uzavření nájemní smlouvy k těmto věcem, neboť oprávnění s nimi nakládat přešlo jejich zápisem do konkursní podstaty na správce. K převzetí věci jej mj. vedla skutečnost, že stěžovatelka nepředložila žádný věrohodný doklad o oprávnění věci užívat, jakož i z obavy, že by mohlo dojít k poškození nebo zničení těchto věcí. Správce nemá jinou možnost jak zabezpečit věci, za něž nese odpovědnost, jestliže je plně užívají subjekty od správce odlišné, nad nimiž správce nemá žádnou kontrolu. Jeho oprávnění nakládat s těmito věcmi je dáno zákonem, stejně jako omezení vlastnických práv stěžovatele. V tomto ohledu vedlejší účastník připomíná, že na některé z věcí, jejichž vydání se domáhá stěžovatel, si činí nárok i další osoby; vydání těchto věcí by tak bylo krokem nekoncepčním a nelogickým a v konečném důsledku tyto osoby diskriminujícím. Přitom zákonné ustanovení o tom, že do doby, než je o vylučovací žalobě rozhodnuto, je s věcí oprávněn nakládat pouze správce konkursní podstaty, vychází z toho, že správce podstaty je osobě zodpovědný za výkon své činnosti a za škodu, která by porušením jeho povinností při správě majetku úpadce vznikla. Činnost správce je činností ve společenském zájmu, přičemž tento závěr podporuje i možnost a okolnosti jeho ustanovení a způsob výkonu jeho funkce. Z tohoto důvodu je v pochybnostech o tom, kdo je oprávněn nakládat s majetkem, který je zapsán do konkursní podstaty, avšak na nějž si ční nárok třetí osoby, právo nakládání s tímto majetkem svěřeno zákonem do rukou správci konkursní podstaty, nad nímž vykonává příslušný soud svůj dohled a jehož vyúčtování a postupy jsou v konečném důsledku podrobeny v podstatě veřejné kontrole. Ani v rámci dohlédací činnosti soudu ve smyslu §12 zákona o konkursu a vyrovnání, nebyly, po převzetí majetku sepsaného do konkursní podstaty, správci soudem dány pokyny odlišné od jeho postupu. Žaloba stěžovatele o vydání movitých věcí vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 93/2002 byla odmítnuta, pročež má vedlejší účastník za to, že věci byly pojaty do soupisu po právu. Stran věcí nemovitých pak stěžovatel své vlastnické právo ani netvrdí, a směšuje tak svá tvrzená práva s právy společnosti FIN WEST CORPORATION, spol. s r. o., v jejíž věci ovšem řízení o vyloučení věcí z konkurzní podstaty vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 77/2002 bylo pravomocně skončeno v neprospěch této společnosti. Z uvedených důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Jak Ústavní soud zjistil z evidence úpadců vedené Ministerstvem spravedlnosti a ověřil dotazem u Krajského soudu v Brně, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2005, č. j. 24 K 18/2003-444, byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurz. Do řízení na místo stěžovatelky tak vstoupil jmenovaný správce Ing. Vladimír Neznal. Ústavní soud vyzval dopisem ze dne 4. srpna 2005 správce konkursní podstaty k zaujetí procesního stanoviska, jakož i k předložení nového dokladu o právním zastoupení. Dopisem ze dne 12. srpna 2005 požádal správce konkursní podstaty, aby Ústavní soud odročil nebo přerušil jednání do doby pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o odvolání úpadce (stěžovatele) proti usnesení o prohlášení konkursu. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. prosince 2006, č. j. 2 Ko 106/2005-601, jímž bylo usnesení o prohlášení konkursu na majetek stěžovatele potvrzeno, nabylo právní moci dne 22. března 2007.
Ústavní soud znovu vyzval stěžovatele ke sdělení procesního stanoviska. Dopisem ze dne 25. dubna 2007, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. května 2007 sdělil právní zástupce stěžovatele, že na podané ústavní stížnosti trvá.
Z kopie ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podáním ze dne 31. srpna 2004 požádal konkursní věřitel PORTA, a. s., a podáním ze dne 3. června 2003 konkursní věřitel FIN WEST CORPORATION, spol. s r. o., konkursní soud, aby uložil správci konkursní podstaty úpadce Bellis, s. r. o., Ing. Vilému Barákovi povinnost vydat jim věci specifikované v usneseních Krajského soudu v Brně, č. j. 24 K 45/2001-398, ze dne 24. února 2003 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2004, č. j. 2 Ko 68/2004-644 a Krajského soudu v Brně ze dne 3. ledna 2003, č. j. 24 K 45/2001-239 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2004, č. j. 2 Ko 30/2003-447. Oba věřitelé se zároveň domáhali vyloučení uvedených věcí ze soupisu konkursní podstaty na základě vylučovacích žalob vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 93/2002 a 55 Cm 379/2002, aniž by o těchto žalobách bylo ke dni vydání stížností napadeného usnesení pravomocně rozhodnuto. V odůvodnění napadeného usnesení se dále podává, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 2 Ko 68/2004-644, ze dne 10. června 2004 změnil odvolací soud usnesení konkursního soudu, č. j. 24 K 45/2001-398, ze dne 24. února 2003 tak, že návrh správce konkursní podstaty (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) proti žalovaným PORTA. a. s, FIN WEST CORPORATION, spol. s r. o. a Sapron, s. r. o. zčásti odmítl a zčásti zamítl. Z odůvodnění usnesení Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí cituje, že "s ohledem na ustanovení §18 odstavec 3 ZKV je ... nepochybné, že předmětné nemovitosti byly do soupisu konkursní podstaty úpadce zapsány, a pokud by žalovaní porušili zákonnou povinnost a jakýmkoliv způsobem s předmětnými nemovitostmi nakládali, je takovýto právní úkon úkonem absolutně neplatným, ze kterého nemohou vznikat žádné právní důsledky. Zákonem o konkursu a vyrovnání jsou dostatečným způsobem žalovaní omezeni v dispozici s předmětnými nemovitostmi a je zcela nadbytečné je nad rámec této zákonné úpravy předběžným opatřením omezovat." Krajský soud s poukazem na dikci ustanovení §19 zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 19/98 (jak bylo citováno ve vyjádření krajského soudu) dovozuje, že ani uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nezakládá důvod k vydání pokynu, aby správce věci, pro něž byla podána vylučovací žaloba, neužíval. Navíc předběžné opatření vydané v rámci sporu o vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadce za účelem zatímní úpravy poměrů účastníků ani nesmí být formulováno způsobem, jímž by řešilo otázku o kterou se spor vede; nemůže s konečnou platností řešit příslušnost věcí ke konkursní podstatě (srv. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 217 a v rozhodovací praxi soudů pak rozhodnutí uveřejněné pod číslem 46/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 1, ročník 1996 na str. 2). Konkursní soud nemá pochyb o tom, že Vrchnímu soudu v Olomouci byly tyto závěry známy a že ani on sám předběžnému opatření účinky tvrzené věřiteli nepřipisoval. V situaci, kdy spor o vyloučení věcí z konkursní podstaty není ukončen a kdy nemá soud k dispozici žádné poznatky, které by k dnešnímu dni rozptýlily pochybnosti o příslušnosti předmětných věcí ke konkursní podstatě úpadce ve prospěch věřitelů PORTA a FIN WEST CORPORATION a v souladu s právní větou rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (citována ve vyjádření krajského soudu) zamítl návrh konkursních věřitelů jako neopodstatněný.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Předně samotná skutečnost, že konkursní soud zamítl návrh věřitele na to, aby správci konkursní podstaty uložil povinnost vydat věřiteli věci řádně zapsané do soupisu konkursní podstaty v situaci, kdy o vylučovací žalobě tohoto věřitele nebylo dosud rozhodnuto, přičemž toto rozhodnutí opřel o závěr, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pouze v případech, kdy interpretace právního předpisu obecným soudem, byť na první pohled zákonná, by byla natolik extrémní, že by vybočila z mezí ústavnosti (např. tehdy, pokud by výklad určitého ustanovení byl natolik extenzivní, že by zasáhl do některého ústavně garantovaného práva), bylo by právem Ústavního soudu takové rozhodnutí zrušit Takovou interpretaci však obecnému soudu vytknout nelze. Dle ustanovení §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. Tímto ustanovením je po dobu trvání konkursního řízení omezeno vlastnické právo osoby, která je tvrdí nebo uplatňuje, a to bez dalšího. Oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s věcí zapsanou do konkursní podstaty trvá do doby, než je věc z podstaty vyloučena nebo než dojde k jejímu zpeněžení v rámci konkursního řízení. Toto oprávnění trvá i tehdy, je-li vůči věci uplatněno právo třetích osob, například jejího vlastníka. Ochrana je jeho právům poskytována v rámci tzv. incidenčního řízení - má právo být o soupisu své věci informován a má právo podat žalobu o vyloučení věci z podstaty. V případě uplatnění svých práv v rámci konkursu nenabývá znovu dispoziční oprávnění k věci, správce konkursní podstaty je však do doby, než marně uplyne stanovená lhůta k podání vylučovací žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o této žalobě sám v dispozici s věcí omezen - nesmí ji zpeněžit ani s ní jinak nakládat (zákon tím má na mysli zcizení věci, její zatížení nebo jiné znehodnocení) tak, aby v případě, že vylučovací žaloba bude úspěšná, mohl vrátit věc do dispozice vlastníka. Toto omezení však odpadá, uplynula-li marně lhůta stanovená věřiteli k podání vylučovací žaloby, nebo byla-li vylučovací žaloba zamítnuta. Z ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání ani jiného zákonného ustanovení však nevyplývá povinnost (ani oprávnění) správce konkursní podstaty věc osobě, která k ní uplatňuje práva, předat. Takový výklad nelze dovodit, jak správně poukázal Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí, ani z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který zčásti zrušil a zčásti zamítl návrh správce konkursní podstaty na vydání předběžného opatření, jímž by zakázal stěžovateli a dalšímu věřiteli nakládat s věcmi sepsanými do konkursní podstaty, k nimž tito uplatňují svá práva. Vrchní soud v Olomouci pouze konstatoval, že omezení vlastníků a dalších osob v dispozici s věcmi zapsanými do konkursní podstaty plyne ze zákona samého, konstituování takového omezení ve stejném smyslu soudním rozhodnutím by bylo zcela zbytečné. Nepřímo tak potvrdil i závěry vyslovené Krajským soudem v Brně ve stížností napadeném rozhodnutí - i po podání žaloby o vyloučení věci z konkursní podstaty omezení vlastníka v dispozici s věcmi zapsanými do konkursní podstaty trvá, a to ve stejném rozsahu, v jakém bylo založeno následkem soupisu věci do podstaty. Dispozice s věcí, kterou zákon odebírá vlastníku věci nebo jiné osobě mající k věci právo, zůstává správci konkursní podstaty, přičemž ust. §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání stanoví, do kdy a v jakém rozsahu je mu ponechána. Ostatně pokud by správce konkursní podstaty dispozičního oprávnění po podání vylučovací žaloby pozbyl, nemělo by ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání a v něm uvedené omezení žádný smysl. Předkládaný právní názor stěžovatele se tak Ústavnímu soud jeví jako nesprávný a účelový.
Dochází-li k odnětí práva dispozice s věcí již následkem soupisu věci do konkursní podstaty, tím méně pak lze považovat vydané rozhodnutí, jímž soud nevyhověl návrhu, aby v rámci své dozorčí činnosti uložil správci konkursní podstaty vydat třetí osobě (stěžovateli) věc, která je dosud součástí soupisu konkursní podstaty, za zásah do práva na ochranu vlastnictví stěžovatele.
Stejný závěr pak lze učinit i ohledně tvrzených zásahů do práva na spravedlivý proces. Ústavní soud má za to, že obecný soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěr soudu je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 19. června 2007
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu