ECLI:CZ:US:2007:2.US.659.07.1
sp. zn. II. ÚS 659/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. dubna 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. P. a J. P., zastoupených JUDr. V. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2006, č. j. 29 Odo 1327/2006 - 179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností, jež byla doručena faxem Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2007, posléze poštovní přepravou dne 13. 3. 2007, domáhali zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, č.j. 22 Co 2455/2005-154, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2006, č.j. 22 Co 2455/2005-164, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2005, č.j. 10 C 264/2004-91, jímž byla ve výroku I. stěžovatelům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 369 743,- Kč s úrokem z prodlení 3,5 % p.a. z této částky za období od 6. prosince 2002 do zaplacení a ve výroku II. byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 170 000,- Kč s úrokem z prodlení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že ze strany Nejvyššího soudu došlo k porušení jejich ústavních práv, když své stanovisko o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud opřel o některá svá předchozí odmítavá usnesení, jimiž dovodil, že pouhá citace textu ustanovení §241a odst. 2 (příp. též odst. 3) o.s.ř. není řádným uplatněním dovolacího důvodu, neboť z takto pojatého dovolání neplyne, v čem konkrétně dovolatelé spatřují vadu řízení, ani v čem shledávají právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v dovolání doslovně použitou formulaci nelze považovat po uplynutí dovolací lhůty za nezhojitelně vadnou, jelikož jde o formulaci zákonnou. V tomto případě měla být shledána pouze odstranitelná vada podání (dovolání), spočívající v jeho nedostatečné určitosti, nikoli však vada neodstranitelná. Stěžovatelé tak mají za to, že tímto postupem Nejvyššího soudu dochází k významnému omezení práva účastníků na použití dovolání jako mimořádného opravného prostředku v občanském soudním procesu a tedy i k ústavně nepřípustnému omezení práva na spravedlivý proces, jak je vyjádřen v čl. 36 Listiny a dalších normách ústavního pořádku ČR. Proto navrhují, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo stěžovateli přiloženo k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelů se týkají především aplikace a interpretace procesních ustanovení občanského soudního řádu soudem dovolacím, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda dovolací soud v řízení svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak Ústavní soud z napadeného usnesení zjistil, dovoláním napadený rozsudek soudu II. stupně obsahující řádné poučení o dovolání, byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 5. 4. 2006. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání určená ust. §240 odst. 1 o.s.ř. tak uplynula dne 5. 6. 2006. Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali dne 5. 6. 2006, tj. poslední den lhůty, blanketní dovolání, v němž uvedli, že jej podávají z důvodu vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a z důvodu nesprávného právního posouzení věci, s odkazem na ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že jej následně odůvodní. Dovolání bylo právním zástupcem stěžovatelů doplněno až podáním ze dne 21. 8. 2006. Pokud tedy dovolací soud citovaným usnesením dovolání odmítl z důvodu marného uplynutí zákonné lhůty pro jeho podání, resp. z důvodu nezpůsobilosti takového podání pro zahájení řízení (§241b odst. 3 a §43 odst. 2 věty první o. s. ř.), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tento postup byl zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. v platném znění, platí pro právně zastoupeného dovolatele (a tak tomu bylo i v projednávaném případě), že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta určená v §241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou propadnou (nelze ji prodloužit ani prominout její zmeškání postupem dle §58 o. s. ř), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud proto nemůže k opožděnému doplnění dovolání přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno, se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou.
Ústavní soud dodává, že v postupu dovolacího soudu, který je zcela v souladu s jeho dosavadní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/2004 nebo usnesení ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že "pouhá citace textu ustanovení §241a odst. 2 (případně též odst. 3) o.s.ř. není řádným uplatněním dovolacího důvodu"), nelze spatřovat projev libovůle ve způsobu interpretace aplikovaných procesních norem, který měl racionální podklad spočívající v ochraně principu právní jistoty plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Nelze totiž přehlížet, že dovolání je podáváno proti pravomocnému rozhodnutí a prolamování právní moci jako zásah do nastolené právní jistoty lze připustit jen za zvýšených nároků na formální přesnost a úplnost podání.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu zásah do základních práv stěžovatelů, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu