ECLI:CZ:US:2007:2.US.672.06
sp. zn. II. ÚS 672/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky JUDr. Ivany Santariusové, vyrovnací správkyně dlužníka ROMO, a. s., se sídlem Zvonařka 408/16, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou, se sídlem Sokolská tř. 49, 710 00 Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. července 2006, č. j. 2 Ko 71/2006-1381, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. července 2006, č. j. 2 Ko 71/2006-1381, změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2006, č. j. 35 Kv 1/2001-1370, tak, že odměnu vyrovnací správkyně (stěžovatelky) určil celkem částkou 1.477.980 Kč (1.242.000 Kč a 19% DPH ve výši 235.980 Kč). Při určení odměny aplikoval §8a vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., neboť v dané věci bylo zamítnuto potvrzení vyrovnání, a proto nebylo možné odměnu stanovit podle §7a této vyhlášky. Jediným kritériem při určení odměny byl tedy rozsah činnosti vyrovnací správkyně. Odvolací soud vyšel z toho, že činnost vyrovnacího správce je nejbližší činnosti řídícího pracovníka ve společnosti srovnatelné svou velikostí, předmětem činnosti i umístěním v regionu. Z tohoto hlediska ohodnotil hodinu práce vyrovnací správkyně částkou 500 Kč. Odměnu vyrovnací správkyně tedy tvořil součet odměny stanovené podle §7 odst. 4 vyhlášky č. 476/1991 Sb. ve výši 235.000 Kč (odměna za každého věřitele ve vyrovnávacím řízení ve výši 500 Kč) a odměny stanovené na základě §8a vyhlášky č. 476/1991 Sb. podle počtu odpracovaných hodin (2014 hodin) ohodnocených částkou 500 Kč za hodinu ve výši 1.007.000 Kč.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 9 odst. 2 písm. d), čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vrchní soud v Olomouci dále dle názoru stěžovatelky nerespektoval ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který chrání i legitimní očekávání, které jsou součástí ochrany majetkových práv. Stěžovatelka především zpochybnila způsob výpočtu odměny, kterou provedl Krajský soud v Ostravě zčásti podle advokátního tarifu, tak i odvolací soud, který vyšel ze srovnání činnosti vyrovnací správkyně s činností řídícího pracovníka. Uvedeným postupem byla porušena zásada stejné odměny vyrovnacích správců za provedení stejné činnosti v rámci vyrovnání. Z žádného ustanovení zákona ani vyhlášky nevyplývá, že by vyrovnací správce měl být hodnocen podle počtu odpracovaných hodin. Při stanovení způsobu a výše odměny neměl soud postupovat pouze podle §8a vyhlášky č. 476/1991 Sb., ale měl jej aplikovat i s ohledem zejména na §7a této vyhlášky. Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je třeba upřednostnit ten, který je nejvíce v souladu s ústavním pořádkem. Vrchní soud v Olomouci tak neučinil a tím porušil čl. 4 odst. 4 Listiny. Soud měl zkoumat věcný rozsah provedené činnosti stěžovatelky v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, tzn. měl zkoumat, zda stěžovatelka provedla veškeré činnosti ve vyrovnávacím řízení uložené jí zákonem. V návaznosti na takto zjištěný rozsah činnosti jí pak měla být určena odměna. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje rovněž za stojící v rozporu s čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny, neboť je narušen princip proporcionality způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně podotýká i stěžovatelka, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady ústavně zaručených práv a svobod, avšak z obsahu ústavní stížnosti lze vysledovat především polemiku se způsobem a výší vypočítané odměny vyrovnací správkyně soudem. Stěžovatelka tak v podstatě zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu. Jak již bylo naznačeno výše, takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní ani skutkové závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Z pohledu ústavněprávního nemá Ústavní soud proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci žádné výhrady. V dané věci bylo zamítnuto potvrzení vyrovnání. S ohledem na §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, soudu nezbylo než zastavit vyrovnací řízení a při způsobu určování odměny postupovat podle §8a vyhlášky č. 476/1991 Sb. Jestliže uvedené ustanovení způsobu výše odměny odvozuje od rozsahu činnosti správce, nelze proti způsobu výpočtu, jaký zvolil odvolací soud, nic namítat. Soud vycházel při stanovení odměny z vyúčtování předloženém vyrovnací správkyní, přičemž vzal do úvahy rozsah a délku vyrovnacího řízení a přihlédl i k tomu, že v době vyrovnacího řízení byla stěžovatelka nadále činná jako advokátka a působila v několika dalších konkursních řízeních jako správkyně konkursní podstaty. Ústavní soud tedy konstatuje, že odvolací soud rozhodl v souladu s procesními předpisy, způsob výpočtu a výši odměny řádně a podrobně odůvodnil a jeho závěry jsou naprosto logické. Nelze tak hovořit o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitka, že Krajský soud v Ostravě vyšel při výpočtu odměny zčásti z advokátního tarifu, nemá žádnou relevanci, neboť takový způsob výpočtu odvolací soud právě odmítl a nahradil jej referenčním kritériem činnosti řídícího pracovníka.
Rovněž tak není na místě argumentace porušením čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny. Uvedené ustanovení představuje výjimku ze zákazu nucených pracích a na danou věc v žádném případě nedopadá. Obdobně nelze v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spatřovat porušení čl. 28 Listiny. Vyrovnací správkyně nemá postavení zaměstnance. Konečně nebylo porušeno ani legitimní očekávání stěžovatelky na odměnu za vykonanou činnost. Stěžovatelka odměnu obdržela a výše této odměny byla stanovena přiměřeně.
Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu