ECLI:CZ:US:2007:2.US.673.07
sp. zn. II. ÚS 673/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. N., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 3. 2007, č. j. 26 C 154/2006-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na obnovu řízení, vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 386/2001.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci se zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost, napadající usnesení soudu prvního stupně, proti němuž je možno podat odvolání, přípustná
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (srov. §72 odst. 3, část věty za středníkem). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
V daném případě je ústavní stížnost návrhem nepřípustným, neboť nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje, resp. nebylo doposud dosaženo konečné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel podal ústavní stížnost toliko proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na obnovu řízení, vedeného před stejným soudem pod sp. zn. 15 C 386/2001. Takové rozhodnutí evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, neboť je lze napadnout odvoláním, o čemž byl stěžovatel soudem prvního stupně řádně poučen.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Splnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení však neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, neboť jde o nepřípustný návrh.
Vzhledem k odmítnutí návrhu z důvodu nepřípustnosti Ústavní soud považoval za nadbytečné činit kroky k odstranění vady návrhu - chybějícího právního zastoupení stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 27. března 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj