ECLI:CZ:US:2007:2.US.679.06
sp. zn. II. ÚS 679/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. W., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 16 Co 251/2006, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně uvedeného v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k dotčení jejího ústavně zaručeného práva garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 4 C 112/2005, z něhož zjistil následující:
Usnesením ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 C 112/2005, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2006, Okresní soud Brno-venkov zastavil řízení, kterým se stěžovatelka žalobou proti JUDr. H. Š. domáhala určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Stěžovatelka totiž žalobu vzala před zahájením jednání zpět, neboť účastnice poté, co byla žaloba podána, ve formě notářského zápisu prohlásily, že kupní smlouva ze dne 2. 1. 1997 je neplatným úkonem. Soud proto s ohledem na ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. rozhodl, že žalovaná je stěžovatelce povinna nahradit náklady řízení.
Proti výroku o úhradě nákladů řízení podala žalovaná odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 16 Co 251/2006, napadený výrok usnesení změnil tak, že stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal. Soud nepřiznal žádné z účastnic právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť po podání žaloby stěžovatelka, coby žalobkyně, dosáhla svého požadavku, byly proto splněny předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení proti žalované, jak to učinil soud prvého stupně. Odvolací soud však shledal podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. a stěžovatelce náhradu nákladů z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznal. Z obsahu spisu totiž podle názoru soudu vyplývá, že stěžovatelka učinila právní úkon, nápravy jehož následku se nyní domáhá, pouze simulovaně v úmyslu obejít zákon. Podle názoru soudu by tak bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby stěžovatelce byla v této situaci náhrada nákladů řízení přiznána.
Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §150 o.s.ř. na posuzovanou věc. Odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru považuje za příliš jednostranné. Stěžovatelka podáním žaloby usilovala o nápravu stavu, který vznikl v důsledku jednání, k němuž ji přiměla právě žalovaná. Žalovaná měla v úmyslu stěžovatelku zbavit vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Stěžovatelka se cítí být dotčena výše uvedenými závěry odvolacího soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatelky, aby Ústavní soud přehodnotil závěr odvolacího soudu, který shledal důvody hodné zvláštního zřetele a postupoval podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §150 o.s.ř.
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, jakou úvahou byl při zvážení specifických okolností případu soud veden k závěru, že důvod pro výjimečnou aplikaci §150 o.s.ř. je dán. Pokud stěžovatelka měla výhrady k těmto úvahám, nic jí nebránilo, aby své argumenty uplatnila v rámci odvolacího řízení. Pokud tak činí až nyní, nemůže se jejími tvrzeními Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity, na kterou ve své judikatuře opakovaně upozorňuje, dále zabývat.
Ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu není použití či nepoužití ustanovení §150 o.s.ř. v konkrétním případě vyjádřením libovůle při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, pokud ovšem příslušný soud bez dalšího pouze formálně neodkáže na předmětné ustanovení zákona, aniž vysvětlí závěr, ke kterému dospěl po zvážení všech okolností případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17.5.2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, ročník 2001- II. díl, pod č. 75).
Dle platné judikatury obecných soudů jsou důvody hodnými zvláštního zřetele zejména majetkové, sociální a další poměry účastníků sporu, jakož i okolnosti, které vedly účastníka k uplatnění nároku soudní cestou. Pokud tedy odvolací soud, vědom si všech okolností i příčin, které vedly stěžovatelku k podání žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem, aplikoval v řízení ustanovení §150 o.s.ř., neporušil čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť úvaha soudu, co považuje za důvod hodný zvláštního zřetele a k jakým okolnostem věci přihlédne, závisí výhradně na jeho posouzení. Ze strany Krajského soudu v Brně se proto nejednalo o svévolný postup soudu, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že byly shledány důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., kterou stěžovatelka subjektivně pociťuje jako nespravedlivou, není způsobilá zasáhnout ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných Listinou a Úmluvou.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecného soudu ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2007
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu