ECLI:CZ:US:2007:2.US.680.07.1
sp. zn. II. ÚS 680/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., se sídlem Brno, Křižíkova 68a, zastoupené JUDr. A. O., proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004 č.j. 96 Nc 4473/2004-8, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 20 Co 191/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2006 č.j. 20 Cdo 673/2006-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Brně, kterým byla na majetek stěžovatelky nařízena exekuce pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 256 270 Kč a nákladů exekuce a byl zamítnut návrh oprávněného na nařízení exekuce pro příslušenství pohledávky. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu o nařízení exekuce potvrzeno a zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že v projednávané věci bylo exekučním titulem usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004, č.j. 11 Cm 263/99-76, kterým byl schválen soudní smír uzavřený účastníky řízení. Stěžovatelka nepopírá, že uvedené usnesení je pravomocné a vykonatelné, avšak je přesvědčena, že na základě tohoto usnesení není povinna plnit v celém rozsahu.
Stěžovatelka uvádí, že oprávněný - Hutní Montáže Ostrava, a.s. - se žalobou domáhal zaplacení pohledávky ve výši 479 371 Kč. Poté, co bylo usnesením Krajského soudu v Brně povoleno vyrovnání stěžovatelky dle zák. č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, oprávněný pohledávku přihlásil do vyrovnání a vzhledem k jejímu popření stěžovatelkou soudní spor pokračoval, až posléze skončil uzavřením soudního smíru.
Stěžovatelka je, na rozdíl od právního názoru vysloveného v napadených rozhodnutích, přesvědčena, že i když ohledně pohledávky byl následně uzavřen soudní smír, oprávněný, který přihlásil do řízení o soudním vyrovnání pohledávku, jenž byla popřena v celé přihlášené výši, má nárok pouze na vyrovnávací kvótu, v jejíž výši by byla pohledávka popřeného věřitele uhrazena, kdyby popřena nebyla. Z potvrzeného soudního vyrovnání bylo Hutním montážím Ostrava, a.s. plněno 109 830,41 Kč, což představuje 30 % hodnoty přihlášené pohledávky a k zaplacení zbývajících 70 % již nebyla stěžovatelka povinna, neboť tato povinnost jí dle §63 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb. zanikla. Předmětem soudního smíru nemohla být jiná částka, ale celá přihlášená pohledávka, a ta musela být uvedena v konečném rozhodnutí soudu, neboť zbývajících 70% nezaniklo, zanikla pouze povinnost plnit. Právní argumentace oprávněného, stvrzená rozhodnutími soudu, by vedla k zvýhodnění pohledávek popřených věřitelů oproti ostatním pohledávkám a institut popření pohledávek by se mohl stát předmětem spekulací s výší uspokojení těchto pohledávek. Hutní montáže Ostrava, a.s. přitom nikdy nezpochybnily své postavení věřitele přihlášeného do soudního vyrovnání a neuvedly, že budou nárokovat celou pohledávku. Pokud by tak totiž učinily, stěžovatelka by neuzavřela soudní smír, ale požadovala by vydání řádně odůvodněného rozsudku a ponechala by si možnost odvolání.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se řádně neseznámil s projednávanou věcí, neboť v odůvodnění uvádí, že stěžovatelka dle svého tvrzení měla zaplatit poměrnou část pohledávky před uzavřením smíru. V tomto smyslu se však stěžovatelka nevyjádřila, a naopak až po schválení soudního smíru zaplatila věřiteli tu část žalované pohledávky, k jejímuž splnění byla zavázána soudním vyrovnáním.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelka se cestou ústavní stížnosti v podstatě domáhá stvrzení své argumentace, v jejímž důsledku by nebyla povinna na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí plnit dluh, k jehož úhradě se uzavřením soudního smíru zavázala.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a ověřil, že námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) se obecné soudy řádně zabývaly a svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud má zato, že jejich právním závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak již bylo uvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, pro projednávanou věc je podstatné, že k uzavření soudního smíru došlo až poté, kdy Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2003 prohlásil vyrovnání za skončené a tato skutečnost byla dne 24. 1. 2003 zapsána do obchodního rejstříku Krajského soudu v Brně. Pokud stěžovatelka uzavřela až dne 26. 5. 2004 soudní smír, ve kterém se jako existující samostatný a plnoprávný subjekt zavázala k úhradě předmětné částky, pak nelze ani s ohledem na předcházející řízení o vyrovnání dovozovat, že z uvedeného pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o smíru pro ni neplynou žádné důsledky. Stěžovatelka uzavřela soudní smír dobrovolně po ukončení vyrovnání, přičemž okolnost, že pravomocné a vykonatelné usnesení o schválení smíru je exekučním titulem, jí musela být známa. Za situace, kdy je veden soudní spor o zaplacení pohledávky, nelze obhajovat jí zvolený procesní postup tím, že žalobce nedal najevo, že se bude domáhat zaplacení celé pohledávky. V občanskoprávním řízení platí zásada "nechť si každý střeží svá práva", která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Rovněž nepřípadná je argumentace týkající se možnosti spekulace s popřenými pohledávkami, neboť v projednávané věci se nejedná o pohledávku, která by byla uspokojována v rámci řízení o vyrovnání, ale o závazek, k jehož zaplacení se stěžovatelka zavázala v rámci soudního smíru uzavřeného po skončení vyrovnání.
Pokud jde o výhradu směřující k rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolací soud se věcí zabýval pouze z hlediska přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že ve věci nejsou naplněny předpoklady dané ust. §237 odst. 3 o.s.ř., neboť odvolací soud neuplatnil právní názory nadstandardní, případně vybočující z mezí ustálené praxe. V tomto směru Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval. Pokud je v odůvodnění rozhodnutí nesprávně uvedeno, že stěžovatelka namítala zaplacení pohledávky již před uzavřením smíru, Ústavní soud dodává, že tvrzené nedopatření nemá na věc vliv, neboť exekučně byla vymáhána pouze dosud nezaplacená částka, ke které se stěžovatelka soudním smírem zavázala.
S ohledem na uvedené skutečnosti, kdy je zřejmé, že napadené rozhodnutí o nařízení exekuce se opírá o pravomocné a vykonatelné usnesení, splňující náležitosti exekučního titulu, Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelkou uváděných základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu