ECLI:CZ:US:2007:2.US.683.07
sp. zn. II. ÚS 683/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. V. P., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2002, č. j. 4 Cmo 710/2000-112, a směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 1999, sp. zn. 3 Sm 235/99, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) České konsolidační agentury, se sídlem Janovského 438/2, Praha, 2) Ing. J. K., 3) Ing. M. G., 4) Ing. V. T. a 5) Ing. V. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 14. března 2007 se stěžovatel domáhá zrušení směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 1999, sp. zn. 3 Sm 235/99, kterým jemu a vedlejším účastníkům 2) - 5) bylo uloženo zaplatit České spořitelně, a. s., coby právnímu předchůdci vedlejšího účastníka 1), každý částku 2.500.000 Kč s příslušenstvím, a "přezkoumání" rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2002, č. j. 4 Cmo 710/2000-112, kterým byl k odvolání stěžovatele a vedlejších účastníků 2) - 4) potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 1999, č. j. 30 Cm 75/99-39, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti.
Namítá, že v průběhu úvěrového vztahu, který byl důvodem vystavení směnky, došlo ke změně v osobě výstavce PETRO spol. s. r. o., jehož veškerá práva a povinnosti po jeho zániku převzala obchodní společnost PETRO, a. s. V době, kdy byla tato vlastní směnka ze strany stěžovatele avalována, neobsahovala datum a místo vystavení ani výši úrokové sazby. Tak se stalo, že formálně byla vystavena až v době, kdy obchodní společnost PETRO spol. s. r. o. již zanikla. Namítá konečně, že jakožto ručitel nesouhlasil se změnou v osobě dlužníka.
Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální, procesní náležitosti návrhu. Jen pokud návrh obsahuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, může se jím zabývat věcně.
V souladu s principem právní jistoty, do nějž spadá i zásada minimalizace zásahu do stability soudních rozhodnutí, lze podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
V posuzovaném případě stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů vydaná 27. srpna 1999, resp. 24. října 2002. Mezi listinami, které stěžovatel přiložil, je i návrh vedlejšího účastníka řízení 1) na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora. Z něj vyplývá, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nabyla právní moci 1. března 2000, resp. 16. prosince 2002. Stěžovatel přitom netvrdí, že by proti rozhodnutí odvolacího soudu podával dovolání. Již jen z toho je zřejmé, že posledním zákonem poskytnutým prostředkem, kterého stěžovatel k ochraně svého práva využil bylo odvolání proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 1999, č. j. 30 Cm 75/99-39, přičemž rozhodnutí o něm bylo stěžovateli doručeno nejpozději dne 16. prosince 2002.
Ze sdělení Krajského soudu v Ostravě pak Ústavní soud zjistil, že uvedený rozsudek byl stěžovateli doručen uložením dne 16. prosince 2002, a to s ohledem na to, že o uložení byl stěžovatel vyrozuměn dne 4. prosince 2002, a fakticky si jej vyzvedl až dne 19. prosince 2002. Současně bylo takto zjištěno, že proti rozsudku nebylo podáno dovolání. I pokud by tedy bylo možné považovat za den doručení rozsudku odvolacího soudu až 19. prosinec 2002, -lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula již v pondělí 17. února 2003. I to bylo rozhodně dříve, než stěžovatel ústavní stížnost podal.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako opožděně podanou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad, spočívajících v absenci obligatorního právního zastoupení (§30 odst. 1 zákona), absenci tvrzení o porušení konkrétního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, a nejasnosti ohledně napadených rozhodnutí [§34 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona], a konečně nedostatečného počtu stejnopisů (§34 odst. 2 zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce Ústavního soudu