ECLI:CZ:US:2007:2.US.690.06
sp. zn. II. ÚS 690/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem, se sídlem Voráčovská 14, 147 00 Praha 4, směřující proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. srpna 2006, č. j. 26 Cdo 1023/2006-175, výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 19. října 2005, 30 Co 423/2005-142, ve spojení s výrokem IV. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 13 C 124/2001-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 13 C 124/2001-113, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3, nacházejícího se v domě v Liberci a blíže specifikovaného ve výroku rozsudku (dále jen "byt č. 3" a "předmětný dům"). Výrokem II. určil, že nájem bytu zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci. Výrokem III. žalovaným (stěžovatel byl prvním žalovaným) uložil povinnost byt č. 3 vyklidit a žalobci předat do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší. Výrokem IV. uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 2, nacházející se v témže domě a blíže specifikovaný ve výroku rozsudku (dále jen "byt č. 2"). Konečně výrokem V. rozhodl o nákladech řízení účastníků. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že po rozdělení původního bytu v roce 1965 se staly nově vzniklé byty č. 2 a č. 3 součástí bytového fondu, pronajimatel s nimi jako se samostatnými bytovými jednotkami nakládal, a jednalo se tedy v obou případech o soubory místností, které byly určeny k bydlení (ve smyslu §63 odst. 1 zák. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění) jako samostatné byty. Následně dospěl k právnímu závěru, že pokud žalovaní provedli stavební úpravy spočívající ve sloučení bytu č. 3 s bytem č. 2 bez souhlasu pronajimatele, došlo z jejich strany k hrubému porušení povinností nájemce, a je tak naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."). Poté rovněž dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., postačí, aby vyklizovací povinnost žalovaných z bytu byla podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Vyhověl rovněž žalobě na vyklizení bytu č. 2 (s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaní, kteří jsou podle nájemní smlouvy ze dne 28. ledna 1994 společnými nájemci bytu č. 3, neprokázali, že by jim svědčil právní důvod k užívání bytu č. 2, a proto tento byt (byt č. 2) užívají bez právního důvodu.
K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I., II. a III. tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 (výrok I.), potvrdil jej ve výroku IV. o vyklizení bytu č. 2 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správný pokládal rovněž výrok týkající se vyklizovací povinnosti z bytu č. 2. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyně odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 podána důvodně. Proto žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 zamítl. Přihlédl především k tomu, že žaloba nebyla podána "v návazné časové souvislosti", neboť "stavební úpravy proběhly v roce 1995 a žaloba o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu byla podána u soudu až dne 8. února 2001, tedy o více jak 5 let později", navíc "žalobkyně k podání žaloby nebyla motivována faktickým stavem, a proto má v daném případě výkon jejího práva povahu šikanózní". V této souvislosti dodal, že žalobkyně nechala žalované provádět úpravy v bytě, které se netýkaly pouze sloučení obou bytů, ale také celkové rekonstrukce, a až po uplynutí promlčecí doby pro uplatnění práv z bezdůvodného obohacení podala tuto žalobu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jak žalobce, tak i první žalovaný. Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR výrokem II. zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl výrokem I. změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I., II. a III., týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 a v nákladovém výroku III., a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání prvního žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl výrokem II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku IV. o uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt č. 2, odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že pokud žalovaný ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost právního závěru, že spolu s žalovanou užívá byt č. 2 bez právního důvodu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že soudy dostatečně nezkoumaly charakter bytu č. 2, neboť dle jeho názoru se nejedná o byt, ale o součást bytu dalšího, resp. jediného bytu. Stěžovatel se domnívá, že byl poškozen na svých právech, protože soudy se nezabývaly důkazy, na základě kterých by bylo možno konstatovat, že se ve II. nadzemním podlaží nacházejí dvě bytové jednotky. Přestože bylo vydáno stavební povolení, chybí podstatná náležitost, aby mohlo být dokončeno dělení bytu na dvě bytové jednotky a tou je kolaudační rozhodnutí. Pokud žalobci založili do spisu evidenční a další listiny svědčící o tom, že v II. nadzemním podlaží byly pronajímány 2 bytové jednotky, svědčí to dle názoru stěžovatele pouze o tom, že jedna bytová jednotka byla pronajímána po řadu let jako bytové jednotky dvě. Stěžovatel rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR Rc 79/66, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, a konečně na nález Ústavního soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. II. ÚS 389/01, podle něhož mohou obecné soudy posuzovat akty správního práva pouze z hlediska toho, zda jde o akty nicotné či nikoliv a nikoliv z hlediska jejich správnosti, pokud nejde o případy správního soudnictví. Stěžovatel zdůraznil, že nájemní smlouvy uzavřené pouze na základě stavebního povolení bez řádné kolaudace jsou "nezákonné a nicotnými právními akty".
Ústavní soud předtím, než se začne zabývat vlastní ústavní stížností, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti pro podání ústavní stížnost. V tomto případě konstatuje, že za normálních okolností by ústavní stížnost odmítl pro opožděnost, neboť směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, přičemž posouzení přípustnosti, resp. nepřípustnosti nezáleželo na uvážení dovolacího soudu, jak má na mysli §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") ve spojení s §72 odst. 4 tohoto zákona. Stěžovatel totiž brojil proti skutkovým zjištěním a takto pojaté dovolání nemůže přípustnost v případě potvrzující rozsudku odvolacího soudu v žádném případě založit. Ústavní soud byl nucen se ústavní stížností přesto zabývat, neboť stěžovatel byl o možnosti podat dovolání nesprávně poučen odvolacím soudem.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud dále předesílá, jak stěžovatel i správně formuluje v petitu, že ústavní stížností se mohl zabývat toliko ve vztahu těm částem rozhodnutí, které se týkají bytu č. 2, neboť pouze ve vztahu k tomuto bytu řízení před obecnými soudu skončilo. Je rovněž třeba podotknout, že ústavní stížnost ve vztahu k výroku o vyklizení bytu č. 2, který byl postaven na závěru, že stěžovatel neprokázal, že mu svědčí právní důvod k užívání tohoto bytu, neobsahuje v podstatě žádnou argumentaci, natož pak argumentaci ústavněprávní.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti se pak týkaly především skutkového posouzení věci obecnými soudy (posouzení otázky počtu bytových jednotek v předmětném domě a platnosti nájemní smlouvy a v této souvislosti posouzení otázky nutnosti kolaudačního rozhodnutí). Je třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku aplikace a výkladu podústavního práva, není Ústavní soud oprávněn, jak již bylo naznačeno výše, zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O takový případ se však nejedná. Z rozhodnutí obecných soudů nelze žádné takové pochybení dovodit. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, dospěl k jednoznačnému závěru, že v předmětném domě na daném podlaží existovaly dvě bytové jednotky, které vznikly rozdělením v roce 1965. Pokud stěžovatel prováděl v obou bytech stavební úpravy vedoucí k jejich opětovnému spojení, byl závěr o hrubém porušení povinností nájemce a nutnosti přivolit k výpovědi z nájmu bytu zcela na místě. Proti argumentaci obecných soudů nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady a takový závěr není ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ani v tomto směru nemá opodstatnění. Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel v dovolání namítal nesprávnost skutkových závěrů, z nichž pak dovozoval nesprávné právní závěry, nemá Ústavní soud proti konstatování dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání stížnosti z hlediska ústavnosti žádné výhrady. Je úkolem Nejvyššího soudu ČR, aby posuzoval přípustnost dovolání a Ústavní soud si neosobuje právo zasahovat do této výlučné kompetence Nejvyššího soudu ČR, pokud nedochází k porušení ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud ČR vyložil a řádně zdůvodnil, proč je dovolání nepřípustné.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu