ECLI:CZ:US:2007:2.US.692.06
sp. zn. II. ÚS 692/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského - ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. II. ÚS 692/06 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 26. července 2006 sp. zn. ZT 651/2005 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. září 2006 sp. zn. Nt 1604/2006, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 5. září 2006 sp. zn. Nt 1604/2006 porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bezvadnou, napadá stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí. Stěžovatel se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení uvedených ustanovení spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení v rozporu s ustanovením §71 a §72 trestního řádu nevyřizovaly jeho vazební věc s maximálním urychlením, jak jim to tato ustanovení ukládají, neboť kdyby tak činily, musely by zjistit nejpozději v době, kdy bylo rozhodováno o jeho dalším ponechání ve vazbě, že dle závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, došlo ke snížení rozsahu následků stíhané trestné činnosti, a byly tudíž splněny podmínky pro změnu právní kvalifikace jeho jednání, takže maximálně možná doba trvání vazby v přípravném řízení již byla překročena, a bylo třeba neprodleně rozhodnout o jeho propuštění z vazby. Dále stěžovatel namítá, že Okresní soud Praha-východ rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším ponechání ve vazbě v neveřejném zasedání, tj. bez jeho přítomnosti, ačkoliv dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu je třeba stěžovatele k takovémuto jednání přizvat. Stěžovatel poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se procesního postupu při rozhodování o dalším trvání vazby obviněného, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se téhož problému.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že napadenými rozhodnutími Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Okresního soudu Praha-východ byla porušena jeho ústavně garantovaná základní práva plynoucí ze shora citovaných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy a jeho ponechání ve vazbě v době od 18. července 2006 do 13. září 2006 bylo nezákonné.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti (§42 odst. 4 a §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Okresní soud Praha-východ prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Dany Haňkové uvedl, že o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ z 26. července 2006 sp. zn. Zt 651/2005 bylo rozhodnuto na základě spisového materiálu, který byl pro rozhodnutí dostačujícím podkladem.
Okresní státní zastupitelství Praha-východ vyslovilo nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že již v době rozhodování dle §71 odst. 4 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě, tj. dne 26. července 2006, byly splněny podmínky pro změnu právní kvalifikace skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit dne 10. května 2005 (odcizení automobilu zn. BMW X5 v hodnotě 1 354 000 Kč) a který byl kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona. Podmínky pro postup podle ustanovení §160 odst. 6 trestního řádu (upozornění na změnu právní kvalifikace) a následně pro propuštění stěžovatele z vazby na svobodu s poukazem na ustanovení §71 odst. 8, 9 trestního řádu splněny nebyly. I když dle závěrů znaleckého posudku došlo ke korekci rozsahu následků na cizím majetku způsobených jednáním stěžovatele (a dalších dvou obviněných), i nadále byla právní kvalifikace podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona odůvodněna. Účastník řízení považuje dále za nedůvodné tvrzení stěžovatele, že v řízení docházelo k průtahům. Státní zástupce pravidelně prováděl prověrky vyšetřovacího spisu, jak je patrné z obsahu trestního spisu. Výše uvedený skutek trestného činu byl překvalifikován až při podání obžaloby dne 13. září 2006, a to nikoliv pouze na podkladě závěrů znaleckého posudku, nýbrž i na základě důkazů, které byly opatřeny dle pokynu státního zástupce a založeny do spisového materiálu až v době po zpracování znaleckého posudku. Bezprostředně po změně právní kvalifikace státní zástupce rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření účastníků řízení na vědomí.
Oba shora uvedení účastníci řízení i stěžovatel vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
Ze spisového materiálu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. Nt 1604/2006, jakož i z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (a dalším dvěma obviněným) bylo zahájeno trestní stíhání mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, spáchaný celkem šestnácti útoky proti cizímu majetku. Při zahájení trestního stíhání výše škody převyšovala dolní hranici značné škody (§89 odst. 11 trestního zákona). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. září 2005 sp. zn. 20 Nt 255/2005 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Pro stanovení výše škody způsobené trestnou činností na odcizených věcech byl přibrán znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady. Znalecký posudek stanovil nižší rozsah následku způsobeného stěžovatelem a spoluobviněnými na cizím majetku, než bylo určeno při zahájení trestního stíhání, avšak i nadále následek jednání u každého z obviněných, tedy i u stěžovatele, převyšoval dolní hranici značné škody. Stěžovatel byl proto i nadále stíhán pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a pro maximální délku vazby v přípravném řízení bylo rozhodující ustanovení §71 odst. 8 písm. c) trestního řádu.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ usnesením ze dne 26. července 2006 sp. zn. ZT 651/2005 podle §71 odst. 4 trestního řádu rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě s tím, že nadále trvají důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu. Další trvání uvedených vazebních důvodů u stěžovatele státní zástupce dostatečným způsobem odůvodnil, zdůraznil, že u stěžovatele absentují významné osobní vazby, nemá stálé bydliště či pracoviště a dalších útoků proti cizímu majetku se dopustil navzdory předchozímu opakovanému trestnímu postihu za obdobné jednání.
Proti citovanému usnesení státního zástupce podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 5. září 2006 sp. zn. Nt 1604/2006 tak, že tuto stížnost podle ustanovení §146a odst. 1 písm. a) trestního řádu zamítl. Rovněž stížnostní soud další existenci důvodů vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu řádně odůvodnil, a to zejména konstatováním, že stěžovatel před vzetím do vazby nebyl vázán stálým bydlištěm ani pracovištěm, měl se dopustit velkého počtu útoků na cizí majetek v době od 10. května 2005 do 13. září 2005, trestná činnost byla jedním ze zdrojů jeho prostředků životních potřeb a stěžovatel je speciálním majetkovým recidivistou, přičemž z posledního výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří roků, uloženého rovněž za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, byl propuštěn teprve dne 1. června 2004.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ usnesením ze dne 13. září 2006 sp. zn. Zt 651/2005 rozhodl, že stěžovatele podle §71 odst. 9 trestního řádu propouští z vazby. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že vyšetřování je skončeno, v jeho závěru došlo k redukci rozsahu následků jednání kladeného stěžovateli (a dalším obviněným) za vinu, a to ve světle poznatků plynoucích ze závěrů znaleckého posudku a též z poznatků o okolnostech dispozice obviněných s osobním automobilem značky BMW v hodnotě cca 1 300 000 Kč, jehož odcizení bylo obviněným kladeno za vinu. Tím došlo ke změně právní kvalifikace jednání stěžovatele, na kterého byla podána obžaloba pro trestné činy dle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, §257 odst. 1 a §249b trestního zákona. Dle ustanovení. §71 odst. 8, 9 trestního řádu nesmí doba trvání vazby při této právní kvalifikaci jednání stěžovatele v přípravném řízení přesáhnout čtyři měsíce. Státní zástupce proto byl povinen rozhodnout o propuštění stěžovatele z vazby.
IV.
Po přezkoumání posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů a již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud rovněž ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v intencích své jurisdikce vymezené aspektem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod i nyní projednávaný případ.
Z pohledu ústavněprávního, směřujícího ke zjištění, zda došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele, se Ústavní soud zaměřil na základní otázku projednávané věci, a to posouzení námitky absence osobního slyšení stěžovatele při rozhodování soudu o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce, kterým bylo rozhodnuto o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že problematikou osobního slyšení obviněného při rozhodování o vazbě se opakovaně zabýval a k výkladu čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy a konkrétně k aplikaci elementárních zásad spravedlnosti při rozhodování státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě a při rozhodování o stížnosti proti takovémuto rozhodnutí se vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. Kategorický závěr aplikovatelný i na situaci stěžovatele vyjádřil Ústavní soud zcela jednoznačně v nálezu ze dne 22. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.), jímž ke dni vyhlášení nálezu zrušil ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu, podle kterého byly jiné osoby (tj. odlišné od členů senátu a zapisovatele) z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Toto ustanovení tak vylučovalo slyšení obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, a taková právní úprava neodpovídala čl. 5 odst. 4 Úmluvy, v jehož smyslu mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody patří i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V tomto svém rozhodnutí Ústavní soud II. výrokovou větou nálezu vyslovil, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby".
Jak stěžovatel uvádí a jak si Ústavní soud ověřil z protokolu o zasedání Okresního soudu Praha-východ dne 5. září 2006 (č. l. 9 spisu sp. zn. Nt 1604/2006), soudem bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce ze dne 26. července 2006 o jeho dalším ponechání ve vazbě v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele a bez jeho slyšení. Tímto postupem Okresního soudu Praha-východ a jeho rozhodnutím ze dne 5. září 2006 sp. zn. Nt 1604/2006 došlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Tento závěr nelze naopak vztáhnout na rovněž ústavní stížností napadené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 26. července 2006 sp. zn. ZT 651/2005, neboť záruky čl. 5 odst. 4 Úmluvy se vztahují pouze na přezkum provedený orgánem soudního typu, kterým státní zástupce vzhledem ke svému institucionálnímu postavení není (viz nález sp. zn. I. ÚS 573/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl usnesením státního zástupce ze dne 13. září 2006 sp. zn. ZT 651/2005 propuštěn z vazby na svobodu, pominula možnost bezprostředního a přímého zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, usn. č. 56). Na zjištění porušení základních práv stěžovatele, které Ústavní soud konstatuje v I. výrokové větě nálezu, tato skutečnost nic nemění.
Ostatní námitky stěžovatele týkající se průtahů ve vyšetřování a existence vazebních důvodů při rozhodování státního zástupce o dalším jeho ponechání ve vazbě dne 26. července 2006 Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněné, neboť v nich stěžovatel pouze polemizuje se závěry orgánů rozhodujících o vazbě, jejichž rozhodnutí - jak je shora rozvedeno - jsou dostatečně argumentačně podložena. Státní zástupce po změně právní kvalifikace jednání stěžovatele v souladu s ustanovením §71 odst. 9 trestního řádu rozhodl ve stanovené lhůtě o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, přičemž takto postupoval nikoliv proto, že by u stěžovatele pominuly důvody vazby, nýbrž toliko s poukazem na délku vazby v přípravném řízení přesahující maximální délku vazby (§71 odst. 8, 9 trestního řádu) stanovenou pro trestní stíhání pro trestné činy, pro které na stěžovatele - po zhodnocení všech důkazů provedených v rámci vyšetřování - podal obžalobu.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl tak, že konstatoval porušení základních práv stěžovatele Okresním soudem Praha-východ (I. výroková věta) a ve zbylé části ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona pro zjevnou neopodstatněnost odmítl (II. výroková věta).
O ústavní stížnosti bylo v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.