ECLI:CZ:US:2007:2.US.701.06
sp. zn. II. ÚS 701/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. Z., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 813/2006, rozsudku Krajského soudu v Praze ze 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 380/2005, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 16 T 110/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spácháním trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s dozorem. Na základě odvolání stěžovatele krajský soud ve vztahu k němu zrušil napadený rozsudek v odsuzující části v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona /v písemném vyhotovení rozsudku nesprávně uvedeno písm. b)/ a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s dozorem. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 813/2006, zamítl jako nedůvodné.
Trestné činnosti se měl stěžovatel podle rozsudku odvolacího soudu dopustit tím, že v průběhu let 2002 - 2004 odvážel za účelem jejich rozebrání do domu čp. 43 v obci Zlonín vozidla s vědomím, že byla jiným pachatelem odcizena, kde je předával již odsouzeným A. H. a M. H., kteří v téže době za úplatu rozebírali vozidla na jednotlivé součástky a díly. Takto na sebe stěžovatel převedl nejméně 14 vozidel v celkové hodnotě nejméně 5 082 600 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nesprávně zjistily subjektivní stránku trestného činu. Trestný čin podílnictví podle §251 trestního zákona je trestným činem úmyslným. Předpokladem existence jednat v úmyslu tak, jak předpokládá ust. §251 odst. 1 trestního zákona, je vědomost pachatele o tom, že věc, která je předmětem trestného činu, byla získána trestným činem. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že vypáčené zámky či domnělá snaha o zničení identifikačních znaků vozidel prokazují vědomost o získání vozidel trestným činem. Soudy měly provést další důkazy, místo toho však přijaly závěr v neprospěch stěžovatele v rozporu se zásadou in dubio pro reo, aniž by jejich závěr byl řádně podložen.
Stěžovatel dále uvádí, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 trestního zákona by musel jednat v úmyslu ukrýt, na sebe nebo na jiného převést, nebo užívat věc, která byla získána trestným činem. Jedním ze znaků trestného činu podílnictví je vědomost pachatele o tom, že věc byla získána trestným činem a jeho úmysl s takovou věcí jednat. Skutečnosti zjištěné dokazováním neodůvodňují, že předmětná vozidla byla získána trestným činem. Jak vyplývá ze soudního spisu, ani o jednom z předmětných vozidel nebylo doposud rozhodnuto, že by bylo získáno trestným činem. Většina trestních oznámení ve vztahu k těmto vozidlům byla orgány činnými v trestním řízení odložena, resp. jejich odcizení nebylo pravomocným rozsudkem označeno jako jednání naplňující skutkovou podstatu ani jednoho z trestných činů.
Stěžovatel dále namítá absenci tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že předmětné věci byly získány trestnou činností, neboť pouze konstatují, že byly odcizeny. Trestní zákon nezná trestný čin, jehož znakem skutkové podstaty by bylo "odcizení", ani žádný trestný čin takto nepojmenovává. Naproti tomu trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona předpokládá, že věc byla získána trestným činem. Takový trestný čin musí být uveden ve výroku rozsudku nebo alespoň v jeho odůvodnění. Pokud tomu tak není, jako v tomto případě, nemohl stěžovatel svým jednáním naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním dovolacího soudu, který sice v napadeném usnesení připustil, že soudy nižších stupňů použily pojem odcizení, který neoznačuje žádný trestný čin, ale uvedl, že se jedná pouze o neúplnost a formální nepřesnost.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví, musí být věc, kterou pachatel ukrývá, na sebe nebo na jiného převádí, získána trestným činem, který spáchala jiná osoba. V trestní věci stěžovatele soudy nezjistily tuto okolnost způsobem, který by měl oporu v provedeném dokazování. Soud I. stupně shledal, že stěžovatel na sebe celkem převedl 14 vozidel. Neprovedl však jediný důkaz, že to byl právě stěžovatel, kdo je na sebe převedl a nechal je rozebrat. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výší prospěchu, který měl trestným činem získat. Značným prospěchem není škoda, která vznikla vlastníkovi věci, z čehož vychází obecné soudy. Prospěch, který mohl stěžovatel získat prodejem jednotlivých dílů vozidel po odečtení nákladů na jejich demontáž soudy nezjišťovaly a mechanicky vycházely ze škody, která vznikla vlastníkům vozidel. Prospěch, který mohl stěžovatel získat prodejem jednotlivých dílů vozidel je zcela odlišný a daleko nižší. Toto pochybení obecných soudů má pak podle přesvědčení stěžovatele zásadní význam na právní kvalifikaci jeho jednání.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud. Podle krajského soudu je ústavní stížnost koncipována jako další opravný prostředek, v němž stěžovatel uplatňuje stejné námitky, jako již v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že odvolací soud nepochybil, když shledal, že za účelem prokázání všech naznačených zákonných podmínek vztahujících se k subjektivní stránce bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích učiněná zjištění sice v potřebném rozsahu nevysvětlily, Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí zdůraznil, na základě čeho byly podklady o existenci všech 14 vozidel zjištěny a jaké konkrétní skutečnosti prokazují, že všechna vozidla byla rozebrána v rodinném domku Hladkých. Shledal rovněž, že z dokazování vyplynulo, že stěžovatel věděl o tom, že vozidla byla jejich majitelům neztotožněným pachatelem odcizena.
Po posouzení ústavní stížnosti a souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů projednávané věci Ústavní soud shledal, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. Zn. III. ÚS 321/03).
V dané věci je obsahem ústavní stížnosti opětovné shrnutí vývoje trestní věci stěžovatele a opakování dříve uplatňované obhajoby, s níž se obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ústavní soud neshledal u napadených rozhodnutí žádná pochybení takového charakteru a intenzity, aby byla způsobilá přivodit jejich zrušení Ústavním soudem. Obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele vypořádaly ústavně konformním způsobem a z jejich rozhodnutí vyplývají skutkově i právně správné a logicky odůvodněné závěry ohledně trestné činnosti, pro niž byl odsouzen. Nelze ničeho namítat proti závěrům obecných soudů, které dostatečně zjistily skutkový stav a svá skutková zjištění rovněž přiléhavě podřadily příslušným právním normám; a to ani přes stěžovatelovy námitky spočívající v chybné právní kvalifikaci jeho jednání.
Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně zjistily subjektivní stránku trestného činu. Podle §251 odst. 1 trestního zákona se trestného činu podílnictví dopustí ten, kdo "ukryje, na sebe nebo na jiného převede nebo užívá a) věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, nebo b) to, co za takovou věc bylo opatřeno". Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, čímž se rozumí i úmysl eventuální. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem. Jde-li o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, nestačí pachatelova vědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci. Musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou (R 7/1995). Jednání stěžovatele subjektivní stránku trestného činu podílnictví nepochybně naplnilo, jak již ve svých rozhodnutích obecné soudy konstatovaly. Bylo prokázáno, že na předmětných vozidlech byly patrné známky násilného vniknutí. Uvedené skutečnosti dosvědčovali spoluobžalovaní, podle kterých se v autech někdy nacházely doklady znějící na jména cizích osob. Ze všech okolností je zřejmé, i s přihlédnutím k množství takto poškozených vozidel, že si musel být stěžovatel vědom toho, že se jedná o vozidla pořízená trestnou činností, a to pravděpodobně krádežemi podle §247 trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tvrzení uvedené již v dovolání, týkající se pojmu odcizení, který není znakem skutkové podstaty žádného trestného činu. K tomuto tvrzení Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že se jedná pouze o neúplnost a formální nepřesnost, nikoli o obsahovou vadu a blíže vysvětlil, že termín "odcizení nebo odcizená věc" je běžně používaný a lze jej ztotožnit se zákonnou formulací "přisvojí si cizí věc tím, že se jí zmocní". Ústavní soud sdílí v této otázce názor Nejvyššího soudu a odkazuje na jeho vysvětlení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že ve všech případech 14 vozidel jejich majitelé zjistili a ohlásili ztrátu, ve všech případech byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 nebo 3 trestního zákona. I když většina zahájených trestních stíhání byla odložena, neboť se pachatele krádeží nepodařilo zjistit, není žádných pochyb o tom, že předmětná vozidla byla získána trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel byl potrestán podle ustanovení §251 odst. 2 trestního zákona, neboť trestným činem získal značný prospěch, kterým lze rozumět v souladu s výkladovým pravidlem k výši škody podle §89 odst. 11 trestního zákona prospěch nejméně ve výši 500 000 Kč. Při posuzování naplnění znaku značného prospěchu u trestného činu podle §251 odst. 1 písm. a) nelze mechanicky vycházet z hodnoty věci, kterou na sebe pachatel převedl. To platí především v případě, kdy se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věc získal, a nelze proto vyloučit, že na její opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po jejímž odečtení od hodnoty převedené věci by nešlo o značný prospěch (viz R 1/1999). O takový případ se však v dané věci nejedná. Odvolací soud, který zrušil rozsudek soudu I. stupně právě kvůli nesprávně stanovené výši prospěchu (původně prospěch velkého rozsahu), při stanovení nové výše prospěchu stěžovatele vzal do úvahy vynaložené částky na rozebrání jednotlivých vozidel, které měly dle výpovědi spoluobžalovaných činit 6 000 Kč na jedno vozidlo. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou vinu popíral, neuváděl žádné údaje o tom, zda a jaké částky vynaložil na samotné obstarání předmětných vozidel a taková skutečnost nebyla ani v průběhu trestního řízení prokázána. Odvolací soud tak nepochybil, když přihlédl k částce prokázané, to znamená 6 000 Kč na rozebrání vozidla a od skutečné hodnoty předmětných vozidel odečetl celkovou částku 84 000 Kč. I tak se však výše prospěchu pro stěžovatele velmi přiblížila prospěchu značného rozsahu a lze tudíž předpokládat, že i kdyby stěžovatel na obstarání vozidel vynaložil nějaké peněžní prostředky, výše prospěchu by po jejich odečtení neklesla pod hranici 500 000 Kč. Stěžovatel se pokouší o konstrukci, která by pro něj znamenala příznivější právní kvalifikaci. Tvrdí, že výší prospěchu, který mohl trestným činem získat, je prospěch, který by měl až z prodeje rozebraných vozidel. Taková konstrukce však není na místě, neboť stěžovatel získal prospěch již převedením vozidel, která byla získána trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 trestního zákona, na svoji osobu a to, jakým způsobem s nimi dále nakládal, již nemohlo mít vliv na výši jeho prospěchu. V případě akceptace stěžovatelovy konstrukce výše prospěchu by mohlo dojít až k absurdním závěrům, kdy by např. předmět trestného činu podílnictví byl dále pachatelem trestného činu podílnictví bezúplatně převeden další osobě, takže by vlastně k žádnému prospěchu ani nedošlo.
Závěrem lze shrnout, že obecné soudy řádně provedené důkazy hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními trestního řádu, jakož i právní normy aplikovaly řádným způsobem. Jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu