ECLI:CZ:US:2007:2.US.707.05.1
sp. zn. II. ÚS 707/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti NOVOTISK Olomouc spol. s r.o., sídlem Olomouc, Šlechtitelů 636/6, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, P.O.Box 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 ve věci sp. zn. 30 Co 400/2005 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 8. 2005 ve věci sp. zn. 11 C 5/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, přičemž mělo být zasaženo právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 6. 2005 bylo v právní věci stěžovatelky rozhodnuto meritorně v její prospěch a druhé straně sporu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. Obvodní soud však stanovenou částku náhrady nákladů řízení nezvýšil o 19% DPH, přestože osvědčení o registraci plátce DPH měl soud k dispozici. Stěžovatelka proto podala návrh na vydání doplňujícího usnesení ve smyslu §166 občanského soudního řádu; tento návrh obvodní soud napadeným usnesením zamítl. Rozhodnutí obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, Městský soud v Praze rubrikovaným usnesením napadené usnesení obvodního soudu potvrdil.
Obvodní soud rubrikovaným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího usnesení, neboť nebyly splněny podmínky dle §166 občanského soudního řádu. V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl, že se stěžovatelka mohla domáhat doplnění chybějící části výroku o náhradě nákladů řízení pouze odvoláním. Na základě odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud tak, že napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, neboť taktéž neshledal podmínky pro aplikaci §166 občanského soudního řádu. Městskému soudu stěžovatelka zvláště vytýká, že odmítl posoudit její podání jako odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ve smyslu §41 odst. 2 občanského soudního řádu, a místo toho k části podání odvolávající se přímo vůči výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na §41a odst. 2 občanského soudního řádu vůbec nepřihlížel. Podle tvrzení stěžovatelky však takový postup městského soudu byl zjevně nesprávný, neboť nekoncipovala tento procesní úkon jako podmíněný; soudu bylo pouze dáno na výběr, zda vydá doplňující usnesení, nebo zda (v případě, že neshledá podmínky pro vydání doplňujícího usnesení) bude podání posuzovat jako odvolání.
Stěžovatelka nadto připomíná, že v otázce možnosti aplikace §166 občanského soudního řádu v případě neúplného výroku o náhradě nákladů řízení nemají zcela jasno ani obecné soudy, neboť jejich rozhodovací praxe není v této otázce jednotná.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 69, s. 189 a násl). Na straně druhé ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, respektive její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, usnesení č. 25, s. 307 a násl.).
Podstatou ústavní stížnosti však není pouze polemika stěžovatelky s určenou výší nákladů řízení; stěžovatelka napadá rovněž procesní pochybení obecných soudů v souvislosti s návrhem na vydání doplňujícího usnesení dle §166 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka zpochybňuje rozhodnutí obvodního soudu, že doplňující usnesení ve výroku o náhradě nákladů řízení je možno vydat pouze v případě, že tento výrok v původním rozhodnutí zcela chybí a aplikace §166 občanského soudního řádu za situace, kdy je takový výrok toliko neúplný, nepřichází v úvahu. Stěžovatelka nejenže nesouhlasí s takovou interpretací uvedeného ustanovení, navíc tvrdí, že výklad §166 občanského soudního řádu není v rozhodovací praxi obecných soudů jednotný. Ústavní soud ve vztahu k této skupině výtek připomíná, že interpretace jednoduchého (podústavního) práva se nachází v působnosti obecných soudů a Ústavní soud není nadán pravomocí do této obecným soudům svěřené sféry ingerovat, pokud není v důsledku chybné rozhodovací činnosti obecných soudů zasaženo některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. V předmětné věci interpretoval obvodní soud §166 občanského soudního řádu způsobem, který podle názoru Ústavního soudu neodporuje zavedeným výkladovým pravidlům, a Ústavní soud proto nevidí důvod, proč s takto provedenou interpretací polemizovat. Argument stěžovatelky vztahující se k nejednotnosti rozhodovací praxe není pro posuzovaní opodstatněnosti ústavní stížnosti relevantní, neboť Ústavní soud nemá plnit roli sjednocovatele judikatury, jelikož tuto funkci má vykonávat jiný orgán soudní moci, a to Nejvyšší soud ČR. Pouze na okraj je možno dodat, že stěžovatelkou doložený příklad odlišného přístupu k interpretaci §166 nemůže obstát, neboť v tomto případě bylo vydáno opravné usnesení v důsledku předchozí písařské chyby dle §164 občanského soudního řádu, zatímco v případě stěžovatelky mělo být doplněno usnesení o chybějící část výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelkou uváděné případy odlišné rozhodovací praxe obecných soudů proto nejsou ani toliko vzdáleně srovnatelné a veškeré námitky stěžovatelky směřující ke zpochybnění správnosti rozhodnutí obvodního soudu nevydat doplňující usnesení nejsou případné.
Ústavní soud může dát stěžovatelce za pravdu pouze potud, že postup obecných soudů, kterým odmítly s poukazem na §41a odst. 2 občanského soudního řádu posuzovat její podání alternativně jako odvolání proti výroku o nákladech řízení, lze považovat za postup neodpovídající §41 odst. 2 občanského soudního řádu. V důsledku přílišného formalismu (v podobě extenzivního výkladu §41a odst. 2 občanského soudního řádu) obecných soudů však nemohlo být dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci kvalifikovaně zasaženo žádné ústavně chráněné právo stěžovatelky. Ústavní soud připomíná výše uvedenou zásadu, že právo na spravedlivý proces v rámci otázky náhrady nákladů řízení nepodléhá srovnatelné míře ochrany jako v případě rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k výši náhrady, o kterou se stěžovatelka cítí být zkrácena (sporná částka činí 1 168,50 Kč), jeví se celá věc bagatelní, přičemž již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, a činí návrh zjevně neopodstatněným (srov. např. usnesení Ústavního soud ve věci sp. zn. III. ÚS 405/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, s. 421 a násl.).
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu