ECLI:CZ:US:2007:2.US.713.06
sp. zn. II. ÚS 713/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Na Zámecké 7, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2006 sp. zn. 11 To 416/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2006, č.j. 0 Nt 1082/2006-44, jímž byl zamítnut návrh na přiznání bezplatné obhajoby.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v trestním řízení je zasahováno do jeho práva na právní pomoc, neboť mu jsou soustavně přidělováni obhájci, kteří ignorují jeho zájem a pokyny a úkony obhajoby realizují formálně za účelem získání osobního prospěchu.
Uvádí, že krajský soud jej označil za lháře, když zdůraznil, že neuvěřil jeho tvrzení o sociální situaci, čímž se dopustil i porušení čl. 10 Listiny. Soud v odůvodnění dále uvedl, že sociální situaci si zavinil stěžovatel sám, například tím, že nezískává sociální pomoc od Úřadu práce, přičemž pominul, že jakékoliv získání prostředků na úhradu nákladů obhajoby by se stalo předmětem exekuce, neboť stěžovatel byl odsouzen k úhradě mnohamilionových dluhů bývalé manželky.
Napadeným rozhodnutím tak došlo k porušení práva stěžovatele, náležející mu dle čl. 36 Listiny (korespondujícího s čl. 6 Úmluvy), podle něhož se každý může stanoveným postupem domáhat svého práva u nestranného soudu. S porušením práv stěžovatele, jako obviněného, souvisí i to, že soudce JUDr. Pavel Vaníček se rozhodl zamítnout jeho stížnost, ačkoliv je soudcem vyloučeným dle §30 odst. 1 tr. ř., a to díky profesní solidaritě se soudci obchodního rejstříku a trestního a obchodního úseku Krajského soudu v Hradci Králové. V ústavní stížnosti stěžovatel dále velmi podrobně rozvíjí, v čem spočívá solidarita jmenovaného soudce se soudci trestního a obchodního úseku krajského soudu, přičemž zejména zmiňuje údajné propojení trestního řízení s nezákonným konkurzním řízením (úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a uvádí, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost konkurzního řízení).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím (včetně stěžovatelem poskytnutých příloh) z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud podotýká, že se při přezkoumání ústavní stížnosti zabýval námitkami relevantními z hlediska uplatněného petitu návrhu, kterým je při rozhodování o ústavní stížnosti vázán.
Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu byl odmítnut, neboť stěžovatel v souladu s ust. §33 odst. 3 tr. ř. včas, tzn. současně s návrhem, dostatečně neosvědčil, že nemá dost prostředků, aby si sám hradil náklady obhajoby. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí příkladmo uvedl, jakými doklady by mohl být nedostatek finančních prostředků osvědčen a mezi nimi zmínil i potvrzení o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Tvrzení stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti tedy není přesné a z napadeného usnesení nevyplývá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to ani z jeho kontextu, rovněž nevyplývá, že by stěžovatel byl považován, nebo dokonce označen, za lháře. Je v něm standardním způsobem objasněno, proč na základě předložených dokladů nebyly shledány důvody pro postup dle §33 odst.2 tr. ř. a návrhu nemohlo být vyhověno. Z okolnosti, že soud neshledá tvrzení účastníka řízení za dostatečně průkazná, nelze automaticky dovozovat porušení čl. 10 Listiny. Požadovaný postup by ve svém důsledku, pokud by byl obecně aplikován, zcela paralyzoval trestní řízení.
Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno výhradně obecnému soudu, který vždy posoudí každý případ individuálně s ohledem na konkrétní osobu obviněného. Ze zákona přitom nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm (soudům přísluší jen hodnocení předložených dokladů). Stejně tak povinnost platit další částky v důsledku jiného odsouzení navrhovatele automaticky nezakládá právo na přiznání bezplatné obhajoby. Ústavní soud má za to, že krajský soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmě uvedl, proč na základě předložených podkladů neshledal žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu za opodstatněnou a Ústavní soud nemá důvod se k věci duplicitně vyjadřovat.
Pokud jde o námitku podjatosti ve věci rozhodujícího soudce krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že jak vyplývá ze stejnopisu stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně, stěžovatel ji uplatnil až v řízení před Ústavním soudem, a za této situace Ústavní soud není oprávněn se námitkou podjatosti zabývat. Z ústavní stížnosti i řady připojených příloh přitom jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl o podjatosti celého Krajského soudu v Hradci králové přesvědčen již před podáním stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně, a bylo proto na místě ji uplatnit již při podání stížnosti. (Sám stěžovatel dovozuje podjatost z toho, že někteří soudci byli vyloučeni z důvodu vztahu k osobě spoluobviněného, stěžovatel žaluje Českou republiku o náhradu škody ve výši 590 mil. Kč, způsobené nesprávným úředním postupem také ze strany Krajského soudu v Hradci Králové apod.)
Ústavní soud tedy uzavírá, že mu nepřísluší závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl, přehodnocovat a zasahovat tak do práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání nákladů obhajoby. Z pohledu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud může pouze posoudit, zda napadené rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě a ústavně konformním způsobem odůvodněno a předcházelo mu řízení, které vyhovuje podmínkám ústavních záruk spravedlivého řízení. Jejich porušení však Ústavní soud neshledal a učiněný závěr o neprokázání toho, že stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků, je z ústavního hlediska akceptovatelný.
Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na řádnou a úplnou obhajobu nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace považuje proto Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu