ECLI:CZ:US:2007:2.US.716.06
sp. zn. II. ÚS 716/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky VOP 084 Olomouc, s.r.o., se sídlem v Olomouci, Na Šibeníku 3, zastoupené JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2006 č.j. 3 Ads 95/2005-54 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2005 č.j. 38 Cad 21/2004-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla jako opožděná odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci a rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s právními závěry Nejvyššího správního soudu, dle nichž při doručování správního rozhodnutí nedošlo k pochybení. Z právní úpravy platné v době doručování písemnosti, tj. z ustanovení §24 a §25 zák. č. 71/1967 Sb. a ustanovení vyhlášky č. 286/2004 Sb., vyplývalo, že písemnosti určené právnickým osobám se doručují osobám oprávněným za tyto osoby přijímat písemnosti nebo tomu, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat. Vzhledem k tomu, že v sídle společnosti se nenacházela podatelna, držitel poštovní licence si neověřil, zda pracovník, který rozhodnutí správního orgánu převzal, je k přebírání zásilek zmocněn, přičemž tento pracovník ani nebyl statutárním orgánem, nejednalo se v projednávané věci o řádné doručení.
Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v hrubém rozporu s dikcí zákona. Rovněž namítá, že jí bylo nesprávně vytknuto, že nenavrhla soudu žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, neboť jak ve svém vyjádření ze dne 2. 9. 2004, tak v kasační stížnosti, navrhovala výslech pracovníka, který písemnost převzal, který se mohl vyjádřit i k okolnostem přebírání zásilky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětné rozhodnutí bylo na adresu stěžovatelky doručeno dne 14. 6. 2004 a posledním dnem k podání žaloby tak byl den 16. 8. 2004. Vzhledem k tomu, že správní žaloba byla podána k poštovní přepravě až dne 18. 8. 2004, byla žaloba krajským soudem odmítnuta jako opožděná. Nejvyšší správní soud se se závěrem krajského soudu ztotožnil, neboť doručenka vykazovala patřičné náležitosti, byla podepsána pracovníkem, který zásilku převzal a opatřena razítkem stěžovatelky. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka pouze tvrdila pochybení v doručování, ale nepopsala, jak u ní probíhá doručování v jiných případech, ani nenavrhla žádné důkazy k prokázání svých argumentů. Její tvrzení proto soud považoval za účelová.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, týkajících se posouzení otázky řádného doručení zásilky, přičemž stěžovatelka opakuje argumenty, se kterými se však obecné soudy již vypořádaly. Stěžovatelka podává vlastní výklad skutkových i právních okolností případu a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů tak, aby odpovídaly jejímu právnímu názoru.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do které na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci se obecné soudy námitkami stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Z přiložených stejnopisů kasační stížnosti a vyjádření stěžovatelky ze dne 2. 9. 2004 Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka skutečně, jak uvádí Nejvyšší správní soud, pouze konstatuje nedostatky v doručování, aniž by uvedla bližší údaje či konkrétní argumenty na podporu svých tvrzení, týkajících se doručování ve společnosti a k prokázání tvrzení, že rozhodnutí správního orgánu bylo statutárnímu orgánu předáno až po 28. 6. 2004. Tvrzení uvedené v ústavní stížnosti, že uvedené skutečností mohly být prokázány navrhovaným výslechem svědka, (t.j pracovníka, který měl zásilku neoprávněně převzít) nemohou z hlediska možnosti přezkumu Ústavním soudem obstát, neboť jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních,nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Konkrétní závěry obecných soudů ohledně doručení rozhodnutí správního orgánu nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony (posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí), ale přísluší mu pouze přezkoumávat, zda v dané věci obecný soud respektoval ustanovení soudního řádu správního a umožnil svým postupem stěžovateli domáhat se stanoveným postupem jeho práva.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu