ECLI:CZ:US:2007:2.US.717.07.1
sp. zn. II. ÚS 717/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele JUDr. J. A., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí kárného senátu kárné komise České advokátní komory ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. K 116/02, a rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. K 116/02, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutími orgánů České advokátní komory, která jsou uvedena v záhlaví, došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv, a domáhá se proto jejich zrušení.
Rozhodnutím kárného senátu kárné komise České advokátní komory ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. K 116/02, byl stěžovatel uznán vinným tím, že specifikovaným jednáním při výkonu advokacie nejednal čestně a svědomitě a nedodržel Pravidla profesionální etiky, čímž závažným způsobem porušil ustanovení §16 odst. 2 a §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Za to mu uvedený orgán uložil kárné opatření, pokutu ve výši 80.000,- Kč, a uložil mu povinnost zaplatit náklady kárného řízení.
K odvolání stěžovatele odvolací kárný senát České advokátní komory uvedené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl, že stěžovatele shledává za specifikované jednání vinným shodným právním proviněním a uložil mu kárné opatření, pokutu ve výši 50.000,- Kč. Rozhodl dále o povinnosti platit náhradu nákladů kárného řízení.
Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory mu bylo doručeno dne 18. 1. 2007 (Ústavní soud tuto skutečnost telefonicky ověřil u České advokátní komory). Stěžovatel proti němu podal žalobu, která byla Městskému soudu v Praze doručena dne 15. 3. 2007, tedy v zákonné lhůtě (§72 odst. 1 s.ř.s.). Městský soud v Praze dosud o věci nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i žalobu k soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného tedy plyne, že pokud právní řád stěžovateli poskytuje ochranu prostřednictvím opravného prostředku, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního řízení a nebylo o něm dosud rozhodnuto, je podání ústavní stížnosti v posuzované věci předčasné.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Z uvedeného důvodu Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vad spočívajících v absenci povinného právního zastoupení. Odstranění uvedené vady by na výše konstatovaném závěru nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj