ECLI:CZ:US:2007:2.US.726.06.1
sp. zn. II. ÚS 726/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Č. a 2. L. F., obou zastoupených JUDr. M. M., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2006, čj. 28 Cdo 1546/2006-278, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2006, čj. 12 Co 612/2005-257, rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. října 2005, čj. 7 C 15/2003-227, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 5. prosince 2000, čj. 1547/2000-5010, a rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 20. září 2001, čj. 27247/2001-1000, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň-sever, Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu a ministra zemědělství ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 5. října 2005, čj. 7 C 15/2003-227, v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném od 1. ledna 2003, zamítl žalobu žalobců (stěžovatelů), že jsou vlastníky pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen "předmětné nemovitosti"). Soud prvního stupně konstatoval, že podle rozhodnutí pozemkového úřadu žalobci nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, protože se na danou restituci nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Podle zjištění správního orgánu se původní vlastníci nemovitostí nezabývali zemědělstvím, ale provozovali rozsáhlou živnost kovoprůmyslovou a stavební, čemuž sloužily všechny předmětné nemovitosti; zemědělský majetek, který není předmětem sporu, byl v nájmu jiné rodiny a nejednalo se o zemědělskou usedlost s doplňkovou živností a oba provozy nebyly nijak provázány. I když orgány, které neudělily v roce 1949 souhlas s převodem nemovitostí z původního vlastníka na žalobce podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále jen "zákon č. 46/1948 Sb."), a rovněž konfiskace majetku původního spoluvlastníka nemovitostí probíhala podle dekretu č. 12/1945 Sb., nešlo o skutečnosti, které by byly rozhodné pro posouzení charakteru nemovitostí, jež tvořily základ nezemědělské živnosti, protože rozhodující byl z hlediska uplatnění zákona o půdě skutečný stav, tj. zda šlo formálně i fakticky o majetek podřaditelný pod §1 odst. 1 zákona o půdě. Vedle toho soud prvního stupně konstatoval, že žalobci nemohli být oprávněnými osobami ani podle jiných restitučních předpisů v důsledku absolutní neplatnosti právního úkonu při uzavírání postupní smlouvy ze dne 20. února 1948.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, čj. 12 Co 612/2005-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy rozhodné pro posouzení věci a nepochybil, když se ztotožnil s názorem správního orgánu o tom, že předmětné nemovitosti nepodléhají režimu §1 odst. 1 zákona o půdě. Ve shodě se soudem prvního stupně, jakož i se správním orgánem, dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti sloužily v rozhodné době (ke dni jejich odnětí) k provozní činnosti (výrobě cementového zboží, pístních kroužků, výčepních pultů, chladírenských boxů, čerpadel, umělého mramoru a cihel apod.) a tyto nemovitosti nebyly ani funkčně svázány se zemědělským majetkem rodičů žalobců.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2006, čj. 28 Cdo 1546/2006-278, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud nepovažoval věc za věc po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud setrval na své judikatuře, podle níž je pro posouzení, zda se na restituci konkrétního nemovitého majetku vztahuje zákon o půdě, směrodatné zjištění, zda tento majetek splňoval faktická kritéria uvedená v §1 odst. 1 písm. b) až c) tohoto zákona nejen ke dni účinnosti zákona, ale i ke dni jeho odnětí původnímu vlastníkovi. Zákon dává pravomoc k rozhodnutí o charakteru tohoto majetku v hraničních případech správnímu orgánu - Ministerstvu zemědělství. Při posouzení této otázky tedy bylo možno vyjít ze závazného pravomocného rozhodnutí tohoto orgánu, jehož zákonnost zřejmě nebyla napadena žalobou podle části páté o. s. ř. ve znění účinném v roce 2001. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, však pojaly zjištění, obsažená v rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jako jeden z důkazů, o jehož správnosti neměly s ohledem na další doplňující důkazy pochybnost. Dovolací soud pak nemůže přezkoumávat skutková zjištění soudu, pokud je přípustnost dovolání dána jen ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dané věci tedy dovolací soud nemohl přezkoumávat skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, totiž že předmětné nemovitosti neslouží a nesloužily ani v době jejich odnětí původnímu vlastníkovi zemědělské výrobě.
Stěžovatelé v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení práva, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Stěžovatelé nejprve obšírně rekapitulují skutkový stav věci, dosavadní průběh řízení včetně řízení soudních i správních, která stávajícímu řízení předcházela, jakož i vydaná rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů soud prvního stupně nedospěl k přesvědčivému závěru, že se na předmětné nemovitosti nevztahuje zákon o půdě. Tento závěr totiž soud blíže neodůvodňuje. Navíc rozsah působnosti zákona o půdě zkoumal pouze podle §1 odst. 1 písm. a) a b); splněním podmínek dle §1 odst. 1 písm. c) a d) se nezabýval. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé namítají celou řadu pochybení, jejichž obsahem je jednak polemika s prováděním důkazů (např. skutečnost, že odvolací soud nepřipojil spisy správních orgánů a že neprovedl důkaz spisem Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 7 C 6/92, z něhož činil skutková zjištění) a jednak poukazování na rozpory mezi důkazy a jejich hodnocením prováděnými soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Z uvedených skutečností dovozují, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou neúplná a nesprávná. Dále namítali, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda předmětné budovy nelze podřadit pod §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tedy mezi obytné a hospodářské budovy sloužící zemědělské a lesní výrobě. V další části stěžovatelé polemizují s právním hodnocením věci provedeným odvolacím soudem (např. závěr o konfiskaci majetku otce stěžovatelů). Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé namítali, že se nezabýval jinými otázkami, než otázkou podřazení předmětných nemovitostí pod režim zákona o půdě. S odkazem na přípustnost dovolání dovolací soud odmítl přezkoumávat skutková zjištění, čímž také přehlédl, že skutkové zjištění o tom, zda předmětné nemovitosti sloužily či nesloužily zemědělské výrobě, žádný z posuzujících orgánů dosud neučinil. Co se týče ústavněprávní argumentace, poukázali stěžovatelé na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 175/04, z něhož vyplývá, že soudy by měly přistupovat k restitučním zákonům z pohledu jejich účelu, tzn. že jejich účelem je snaha zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Ve vztahu k provádění důkazů pak odkázali na nález sp. zn. II. ÚS 402/05, resp. na nález sp. zn. I. ÚS 722/04. Závěrem stěžovatelé zdůraznili, že pochybení obecných soudů spatřují především v tom, že byli zkráceni na svém právu obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí správních orgánů (čl. 36 odst. 2 Listiny), čímž bylo rovněž porušeno jejich legitimní očekávání na navrácení majetku (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Postupem Krajského soudu v Plzni, který neumožnil vyjádřit se ke změně právního náhledu ohledně rozsahu konfiskace majetku otce stěžovatelů, jakož i postupem Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu a ministra zemědělství ČR, došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelům bylo znemožněno, aby se mohli vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí celou řadu argumentů, jimiž zpochybňují rozhodnutí obecných soudů. Jejich argumentace není ovšem vybavena relevantní argumentací ústavněprávní a v daném případě se nachází spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Ovšem pouhá skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. K tomu ještě Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem není náprava jakéhokoliv pochybení obecných soudů a tedy jeho úkolem není zabývat se úplně všemi námitkami, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu přísluší řešit pouze taková pochybení, která porušují základní práva a svobody stěžovatelů. Žádná taková pochybení však v rozhodnutích soudů ani v jejich postupu v řízení neshledal.
Obecné soudy postavily svoje rozhodnutí na závěru, že předmětné nemovitosti nepodléhají režimu zákona o půdě, neboť v rozhodné době nesloužily k zemědělským účelům. Pokud soudy opřely svoje rozhodnutí na uvedeném závěru, nelze proti tomu z ústavněprávního hlediska nic namítat. V tomto směru jsou bezpředmětné výhrady stěžovatelů, zda soudy zkoumaly jednotlivě všechny možnosti, pod které by bylo možno podřadit předmětné nemovitosti [§1 odst. 1 písm. a) - d) zákona o půdě]. Podstatný je závěr, že předmětné nemovitosti sloužily k jiné než zemědělské výrobě, a proto se na ně zákon o půdě nevztahuje. Obecné soudy při posuzování věci, v rámci řízení podle části páté občanského soudního řádu, vyšly z rozhodnutí správních orgánů (konkrétně rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 5. prosince 2000, čj. 1547/2000-5010; rozhodnutí ministra zemědělství ČR Ing. Jana Fencla ze dne 20. září 2001, čj. 27247/2001-1000). Zde je nutno zdůraznit, že v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve stávajícím znění nejde o přezkum rozhodnutí správního orgánu, ale o řízení, ve kterém soudy v občanském soudním řízení projednávají a věcně rozhodují spory a jiné právní věci, v nichž podle zákona již dříve rozhodl správní orgán. Pokud stěžovatelé namítali, že obecné soudy v rámci tohoto řízení nepřezkoumávaly zákonnost rozhodnutí správních orgánů, vycházeli zřejmě z mylného přesvědčení, že jsou k tomu obecné soudy v rámci tohoto řízení oprávněny. K tomu Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že konečnému rozhodnutí správních orgánů (rozhodnutí ministra zemědělství ČR Ing. Jana Fencla ze dne 20. září 2001, čj. 27247/2001-1000) předcházelo opakované rozhodování a kontrola jak po linii správní, tak i po linii soudní v rámci správního soudnictví. Konečné rozhodnutí lze tedy považovat za rozhodnutí, které vzešlo z řádně a důkladně zjištěného skutkového stavu.
Jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat ani právní, ale ani skutková zjištění. Námitky stěžovatelů se však podstatnou měrou týkají i zjišťování skutkového stavu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
K námitce stěžovatelů, že soudy neprovedly všechny jimi navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z uvedeného však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Z vyžádaného spisu, jakož i z jeho příloh, včetně dalších připojených spisů (spis Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 7 C 6/92; spis Okresního pozemkového úřadu Plzeň-sever sp. zn. PÚ 189/91), nebylo možné dovodit, že by zjištěný skutkový stav byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by soudy některý z důkazů pominuly, nebo v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Je zřejmé, že obecné soudy měly při rozhodování k dispozici všechny potřebné podklady, tj. včetně spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 7 C 6/92 a spisu Okresního pozemkového úřadu Plzeň-sever sp. zn. PÚ 189/91. Nelze tedy přisvědčit námitkám stěžovatelů, že by rozhodovaly bez provedení těchto důkazů.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 5. prosince 2000, čj. 1547/2000-5010, a rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 20. září 2001, čj. 27247/2001-1000, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, jako nepřípustnou, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje. Jak již bylo řečeno výše, řízení podle části páté o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2003, nelze považovat za řízení, v rámci něhož se přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů. Pokud se stěžovatelé domáhali přezkumu rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu a ministra zemědělství ČR, měli postupovat cestou správního soudnictví a podat správní žalobu přímo proti nim.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu