ECLI:CZ:US:2007:2.US.738.06
sp. zn. II. ÚS 738/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LONZA Biotec, s. r. o., se sídlem Okružní 134, Kouřim, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Národní 25, Praha 1, směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně ze dne 20. října 2003, č. j. 74577/03/034912/3498, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. července 2004, č. j. 4683/04-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2005, č. j. 5 Ca 160/2004-34, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2006, č. j. 2 Afs 217/2005-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Platebním výměrem Finančního úřadu v Kolíně ze dne 20. října 2003, č. j. 74577/03/034912/3498, byla stěžovatelce vyměřena spotřební daň z lihu za období březen 2001 ve výši 2 916 225 Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. července 2004, č. j. 4683/04-130, bylo zamítnuto odvolání podané stěžovatelkou. Toto rozhodnutí vycházelo ze skutečnosti, že líh, na který byla udělena výjimka na základě povolení vydaného Ministerstvem zemědělství, byl použit v rozporu s tímto povolením a tudíž nebyly splněny podmínky pro osvobození od spotřební daně.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2005, č. j. 5 Ca 160/2004-34, byla zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze. Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného (Finančního ředitelství v Praze) bylo vydáno v souladu se zákonem, neboť nakoupený líh osvobozený od spotřební daně použila stěžovatelka v rozporu s rozhodnutím Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí, kterými bylo povoleno užití lihu a jeho nákup. Zdůraznil, že výjimka udělená pro konkrétní produkt se nevztahuje i na jiné produkty vyráběné shodným technologickým postupem a vyznačujícími se podobnými chemickými a fyzikálními vlastnostmi.
Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 2 Afs 217/2005-62, zamítl. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v názoru, že požádá-li o výjimku pro jeden konkrétní produkt, vztahuje se automaticky tato výjimka na všechny produkty vyráběné shodným technologickým postupem a vyznačující se podobnými chemickými a fyzikálně-chemickými vlastnostmi. Takový výklad by byl nepřiměřeně rozšiřující a navíc v rozporu se zákonem, neboť by jím soud zasahoval do kompetence správního orgánu (Ministerstva zemědělství), který jediný je oprávněn výjimku povolit. Podle názoru Nejvyššího správního soudu shodná technologie výroby a podobné chemické a fyzikálně-chemické vlastnosti dvou výrobků nemusí vždy znamenat shodné využití těchto výrobků. Nelze proto povolovací proces podle zákona č. 61/1997 Sb. takto obcházet.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vyjádřila přesvědčení, že pro posouzení toho, zda došlo k použití lihu osvobozeného od spotřební daně k jinému než stanovenému účelu není rozhodující, že líh nebyl použit na výrobu konkrétního, přesně specifikovaného produktu, nýbrž to, že nebyl použit na výrobu takového produktu, který by se od výrobku specifikovaného v povolení odlišoval svými chemicko fyzikálními vlastnostmi a technologií výroby. Stěžovatelka připomíná, že smyslem a účelem právní úpravy nakládání s lihem a jeho zdaňování je zabránit zneužití lihu k pitným účelům, čehož je dosaženo jeho znehodnocením denaturací. Stěžovatelka si je vědoma faktu, že na líh zvláště denaturovaný použitý k jinému účelu, než pro který byl určen, se z daňového hlediska pohlíží jako na líh nedenaturovaný. Je však přesvědčena o tom, že v jejím případě došlo k použití lihu osvobozeného od spotřební daně k výrobě produktu, který je svými vlastnostmi a technologickým postupem při výrobě srovnatelný s těmi produkty, pro něž byla udělena výjimka. Domnívá se tudíž, že z její strany nedošlo ke zneužití nakoupeného lihu. Napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká rozpor se smyslem a účelem právní úpravy nakládání s lihem a jeho zdaňování. Vzhledem k tomu, že se napadená rozhodnutí výše uvedenou stěžovatelčinou argumentací nezabývala, došlo jimi údajně k dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud na úvod podotýká, že obdobnou věcí stěžovatelky, byť ne zcela shodnou, se v minulosti zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 577/05. Ačkoliv v citované věci byla napadena rozhodnutí Finančního úřadu o registraci ke spotřební dani z lihu a ve stávající věci se jedná o samotné vyměření spotřební daně z lihu vycházející z poznatků získaných finančním orgánem při místním šetření provedeném u stěžovatelky, je problematika i argumentace stěžovatelky v obou případech prakticky shodná. Ústavní soud proto nemá důvod odchylovat se o závěrů obsažených v citovaném usnesení a pro danou věc je zopakovat.
Jádrem stávající ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry správních orgánů a správních soudů v souvislosti s vyměřením spotřební daně z lihu.
Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené příslušnými státními orgány, či posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Ústavní soud se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem v projednávaném případě shledáno nebylo.
Oba soudy se v mezích uplatněných důvodů všemi relevantními souvislostmi patřičně zabývaly, vypořádaly se s žalobními námitkami, jež jsou shodné s argumenty uvedenými v ústavní stížnosti, a vyvodily závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. Stěžovatelka v daňovém řízení neprokázala, že líh osvobozený od daně použila pro stanovený účel, který ostatně sama v žádosti, jíž příslušné ministerstvo zcela vyhovělo, specifikovala. V této souvislosti lze odkázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva. Za situace, kdy stěžovatelka vyráběla jiný produkt, je nadbytečné posuzovat, zda je technologický postup použitý stěžovatelkou shodný nebo obdobný tomu, který vede k výrobě produktů, na něž se výjimka vztahovala. Finanční úřad vyměřil daň, protože se na uvedený produkt nevztahovala výjimka, která by zajistila stěžovatelce osvobození od daně. Jestliže Ústavní soud neposoudil jako protiústavní rozhodnutí o registraci ke spotřební dani z lihu, nemá důvod považovat za protiústavní ani samotné vyměření spotřební daně na základě provedené registrace. Stěžovatelka se svými úvahami ohledně posouzení výjimky za použití teleologického výkladu opožděně snaží dosáhnout toho, aby tuto otázku zpětně zhodnotil správce daně a obecné soudy, které však k tomu nejsou zmocněny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu