ECLI:CZ:US:2007:2.US.754.06.1
sp. zn. II. ÚS 754/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. G. Š., zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 11 Cmo 18/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")..
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 Cm 101/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou proti M. D., podnikatelce, podnikající pod firmou V. D., ing. - MVD Inženýring Praha, domáhal zaplacení částky 137.500,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 11 Cmo 18/2004, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005, odmítl jako nepřípustné o rozhodl o úhradě nákladů řízení.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení.
Nesouhlasí se závěrem, že předmětná smlouva nevznikla pro její nedostatečně určený předmět závazku. Poukazuje, že smyslem inominátní smlouvy je právě smluvní volnost stran a námitka odvolacího soudu, směřující k nedostatečnému vymezení konkrétních stanic metra z hlediska předmětu smlouvy, není v daném případě namístě, neboť účastníci záměrně zvolili flexibilnější formulaci, když se počítalo i s případným využíváním některých dalších míst, než toliko stanic Luka a Zličín, které předchůdce žalované zpočátku smluvního vztahu využíval. Připomíná, že nebylo pochybností ani o předmětu poradenské činnosti, neboť o jakou poradenskou činnost stěžovatele se jednalo, vyplývalo již z jeho odborného zaměření v oblasti podzemních drážních staveb, a i vymezení povinností v předmětné smlouvě bylo podle stěžovatele určité, proto nesouhlasí, že byly dány jen v obecné poloze. Z výše uvedených důvodů má za to, že závěr odvolacího soudu o neexistenci předmětné smlouvy je v rozporu s hmotným právem, zejména §269 odst. 2 obchodního zákoníku. Stěžovatel se důrazně ohradil i proti konstatování soudu, že předmětná smlouva měla trvat do jeho 84 let věku, což považuje za diskriminující tvrzení. Připomíná, že i nyní, ve věku 72 let je obchodně činný jako vedoucí své kanceláře a při své činnosti využívá bohatých zkušeností z dřívější praxe. Stěžovatel tak ve formulaci odvolacího soudu spatřuje diskriminaci podle věku. Dodává, že i kdyby bylo možné připustit názor odvolacího soudu, že smlouva nevznikla, pak by se neztotožnil se závěrem, že nárok nelze podřadit ani pod institut bezdůvodného obohacení. Bylo-li by k použití jiného právního názoru třeba vylíčení odlišných rozhodujících skutečností, měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně zrušit. Postup nalézacího soudu by totiž za této situace nebylo možné považovat za správný, neboť soud prvého stupně nepostupoval podle §118a odst. 2 o. s. ř., nedal stěžovateli poučení o jeho nesprávném právním názoru a neposkytl mu prostor k tomu, aby v rámci nového pojetí soudního sporu rozhodující skutečnosti vylíčil. Stěžovatel v této souvislosti připomíná judikaturu, která se k uvedené situaci vztahuje.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou je, zda předmět smluvního ujednání byl definován dostatečně určitě. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Oba obecné soudy dospěly k závěru, že smlouva o odborné pomoci ze dne 15. 3. 1996, uzavřená mezi stěžovatelem a předchůdcem žalované, odvolávající se na §536 obchodního zákoníku, není smlouvou o dílo uzavřenou ve smyslu tohoto ustanovení, protože žádné dílo nebylo zhotoveno a úmyslem stran ani nebylo žádné dílo zhotovit. Soud prvého stupně dále uvedl, že z předmětné smlouvy nelze ani výkladem dovodit, že by úmyslem účastníků bylo uzavřít smlouvu o zprostředkování nájmu nebytových prostor. Přiznání nároku ze smlouvy o odborné pomoci, z níž mělo být poskytnuto plnění za dobu trvání smlouvy v celkové částce včetně daně z přidané hodnoty převyšující 4.000.000,- Kč, pak považoval za rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku (§3 občanského zákoníku a §265 obchodního zákoníku). Odvolací soud přisvědčil úvaze stěžovatele, že by se předmětný vztah měl posuzovat jako inominát ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že předmět závazku nepovažoval za dostatečně určitý, neboť ze smlouvy nevyplývá, o jakou poradenskou činnost se má jednat, a nekonkrétně jsou definovány i povinnosti účastníků, dospěl k závěru, že za těchto okolností smlouva ve smyslu ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku vůbec nevznikla. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že ujednání o přiznání plnění ze smlouvy by navíc odporovalo dobrým mravům, když smlouva byla uzavřena na období do r. 2019 a za odměnu 150.000,- Kč ročně. Uzavřel, že je nepochybné, že peněžité plnění ze smlouvy ve skutečnosti představuje "provizi" pro stěžovatele za zprostředkování nájmu nebytových prostor pro předchůdce žalované, vztahující se k době, kdy stěžovatel byl pracovně zařazen u pronajímatele (Dopravní podnik hl. m. Prahy) ve funkci vedoucího majetkového odboru. Těmto závěrům nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Postřeh odvolacího soudu uvedený v závorce za údajem, že předmětná smlouva o výkonu odborné poradenské činnosti ze dne 15. 3. 1996 byla uzavřena na období do roku 2019, ve znění: "(tedy do žalobcova věku 84 let)", lze označit za nadbytečný a zavádějící, nelze však přisvědčit závěru stěžovatele, že tímto tvrzením došlo k jeho diskriminaci podle věku. Zacházení lze považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. a) nesleduje-li legitimní cíl a b) neexistuje-li přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. nález pléna Ústavního soudu publ. pod č. 419/2006 Sb.). V případě stěžovatele je ovšem zjevné, že ve vztahu k němu obecné soudy neuplatňovaly jakýkoliv "odlišný přístup", natož odlišný přístup s ohledem na jeho věk. Nepříznivý výsledek jím vedeného civilního řízení byl důsledkem především uzavření neurčitého smluvního ujednání a procesního postupu stěžovatele, nikoli tedy informace o jeho věku.
Závěry o skutečných pohnutkách, které strany vedly k uzavření smlouvy, tedy získání "provize" pro stěžovatele za zajištění nájmu nebytových prostor, přitom obecné soudy čerpaly předně z tvrzení samotného stěžovatele, resp. jeho právní zástupkyně. V písemném vyjádření k odporu sám konstatuje, že podstatný podíl poradenské činnosti byl právnímu předchůdci žalované poskytnut zejména v období zprostředkování příležitosti uzavřít nájemní smlouvu. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalované neměl zájem na společném podnikání se stěžovatelem a současně neměl finanční hotovost odpovídající dohodnuté výši stěžovatelovy odměny, byla uzavřena předmětná smlouva a v ní odměna rozdělena do pravidelných splátek (v součtu včetně DPH převyšující částku 4.000.000,- Kč). Za těchto okolností, jak uvedl nalézací soud, stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by za žalované období odbornou pomoc žalované poskytl. Úvahu, kterou odvolací soud na závěr své právní kvalifikace dodal, podle níž nepřicházelo a nepřichází v dané věci v úvahu ani posuzování uplatněného nároku jako plnění z jiného důvodu, např. bezdůvodného obohacení, neboť to předpokládá zcela odlišné vylíčení rozhodujících skutečností, nelze chápat jako nabízející se jiné právní posouzení, na nějž měl být stěžovatel nalézacím soudem upozorněn ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. Uvedené ustanovení má za cíl umožnit doplnění neúplných skutkových zjištění, nikoli však jejich změnu. Doplňkovou úvahu, kterou odvolací soud nad rámec svých právních závěrů bez dalšího zdůraznění okolností případu dodal, tak nelze chápat jako výtku k postupu nalézacího soudu, která by měla vést ke kasaci jeho rozhodnutí odvolacím soudem.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu