ECLI:CZ:US:2007:2.US.769.06.1
sp. zn. II. ÚS 769/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. F. Š., zastoupeného Mgr. M. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 30 Nc 125/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2006, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin bylo zjištěno, že u Okresního soudu v Kladně je pod, sp. zn. 13 C 247/2000, vedeno řízení v právní věci žalobce J. S. proti žalovanému Mgr. F. Š. (dále jen "stěžovatel") o zaplacení částky 341.000,- Kč s příslušenstvím. V průběhu tohoto řízení vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudce Mgr. J. P., kterému byla dle rozvrhu práce uvedená věc přidělena k projednání. Podjatost soudce spatřoval v postupu řízení, pokud byl původně vydán rozsudek pro uznání a pokud nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání, a dále v tom, že soudce si v této souvislosti žádal informaci o aktuálním zdravotním stavu stěžovatele a jeho možnosti dostavit se k soudnímu jednání.
O námitce podjatosti rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2006, č. j. 30 Nc 125/2006-286, tak, že soudce Mgr. J. P. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Dospěl k závěru, že důvody vyloučení soudce, upravené v ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. nebyly v konkrétním případě zjištěny, když takovým důvodem nemůže být okolnost spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Stěžovatel napadl uvedené usnesení Krajského soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Odkazuje v ní na průběh řízení před Okresním soudem v Kladně, který v rozporu se zákonem vydal v předmětné věci rozsudek pro uznání, jenž byl následně odvolacím soudem zrušen, a který nepřihlédl ke své místní nepříslušnosti. Přestože se na nařízené jednání dne 23. 9.2005 stěžovatel řádně omluvil, připojil potvrzení o pracovní neschopnosti a požádal o odročení jednání, přičemž vznesl námitku podjatosti soudce Mgr. P., a toto jeho podání bylo soudu doručeno dne 23. 9.2005, soud postupoval v rozporu s ustanovením §15b o.s.ř. a téhož dne vydal rozsudek, kterým nároku žalobce v plném rozsahu vyhověl. Dne 20. 11. 2006 pak stěžovatel obdržel usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že Mgr. P. není vyloučen z projednávání věci, aniž by se odvolací soud zabýval meritem věci a předchozí protiprávní aktivitou soudce. Stěžovatel se přitom dne 4. 10. 2005 dozvěděl, že jmenovaný soudce vyvíjel na jeho ošetřující lékařku psychický nátlak, na základě něhož mu podala zprávu, která neodpovídala aktuálnímu zdravotnímu stavu stěžovatele. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že soudce porušil jak zásady etiky chování, tak i právní předpisy na úseku zdravotnictví. Mohl využít řadu právních možností k tomu, aby v pochybnostech o zdravotní způsobilosti stěžovatele k účasti na jednání zajistil kvalifikované posouzení jeho aktuálního zdravotního stavu. Pokud se v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že k podání stěžovatele telefaxem ze dne 23. 9. 2005 se nepřihlíží, neboť nebylo ve stanovené lhůtě doplněno, toto tvrzení je dle stěžovatele v rozporu s §42 odst. 1 o.s.ř. Soud měl postupovat dle §43 o.s.ř. a stěžovatele usnesením vyzvat, aby své podání doplnil. K tomu mu měl určit lhůtu a poučit ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Dle stěžovatele celé předchozí řízení dokazuje, že soudy obou stupňů porušily zákon a ve svém důsledku narušily důvěru občanů v nezávislou justici. O tom vypovídá i skutečnost, že napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno až 20. 11. 2006.
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Praze. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž poukázal na to, že neshledal žádné důvody, které by zpochybňovaly soudcovu nepodjatost. Za takový důvod nelze považovat v obecné rovině položený dotaz na lékaře za účelem ověření, zda zdravotní stav účastníka řízení umožňuje, aby se dostavil k jednání. Poukázal na ustanovení §15b odst. 2 o.s.ř., které v zájmu ekonomiky řízení stanoví výjimku z povinnosti předložit věc k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu, jestliže účastník tuto námitku uplatnil před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.
Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy sice již bylo obecnými soudy rozhodnuto meritorně o žalobě, nebyly však vyčerpány všechny procesní prostředky, které občanský soudní řád stěžovateli na ochranu jeho práv poskytuje. Tvrzenou protiústavnost lze totiž napravit žalobou pro zmatečnost (srov. usnesení ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 15/06).
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. je důvodem žaloby pro zmatečnost skutečnost, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Tento důvod není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (§14 a násl. o.s.ř.). Teprve po vyčerpání žaloby pro zmatečnost by se stěžovatel mohl dovolávat zásahu Ústavního soudu.
Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O situaci podle §75 odst. 2 písm. a) téhož předpisu zjevně nejde.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2007
Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj