ECLI:CZ:US:2007:2.US.77.05
sp. zn. II. ÚS 77/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem, se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1699/2004-80 ze dne 6. 12. 2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 47/2004-64 ze dne 24. 2. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 8 C 130/2002-51 ze dne 6. 11. 2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém návrhu stěžovatel napadá rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo podle čl. 1 věty první, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že byla porušena zásada rovnosti v právech, zejména ve vztahu k právu podnikat a právu svobodné volby povolání a dále že došlo k porušení zásady zákonnosti a porušení ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. Domáhá se zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel uzavřel pracovní smlouvu s J. H. (žalovaným). Protože žalovaný jako zaměstnanec přicházel do styku s citlivými ekonomickými údaji o podnikatelských aktivitách stěžovatele, mimo jiné s technologií výroby a užívání stěžovatelem distribuovaných výrobků v České republice, uzavřel stěžovatel se žalovaným dodatek k pracovní smlouvě - konkurenční doložku. Tímto dodatkem byla sjednána povinnost mlčenlivosti zaměstnance a zákazu konkurence zaměstnance po dobu trvání pracovního poměru a na dobu 18 měsíců po jeho skončení, přičemž mezi účastníky byla sjednána i smluvní pokuta pro případ porušení těchto povinností ze strany zaměstnance. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 250 000 Kč. Dále bylo ujednáno, že zaměstnavatel je oprávněn jednostranně zákaz konkurence omezit, či úplně zrušit.
Pracovní poměr mezi stěžovatelem a žalovaným byl ukončen dohodou. Stěžovatel využil svého práva a jednostranně omezil dobu trvání zákazu konkurence po skončení pracovního závazku na dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru a výši smluvní pokuty pro případ porušení konkurence omezil na částku 100 000 Kč. Stěžovatel posléze zjistil, že žalovaný po skončení pracovního poměru ve zmíněné době nastoupil do zaměstnání u společnosti, která podniká ve stejném hlavním oboru podnikání jako on. Žalovaný pro tuto společnost vykonával práci stejného nebo obdobného druhu, jakou vykonával pro stěžovatele.
Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal po žalovaném - bývalém zaměstnanci - zaplacení peněžité částky s příslušenstvím z titulu porušení konkurenční doložky sjednané v pracovní smlouvě. Obvodní soud po provedeném dokazování žalobu zamítl, když argumentoval nutností chápat ujednání o konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru navzájem poskytují hospodářský prospěch a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. Konkurenční doložku proto považuje za neplatnou z důvodu, že mezi účastníky zakládá nerovnost v příležitosti získávat prostředky pro své životní potřeby.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal stěžovatel odvolání s poukazem na to, že před soudem prvního stupně navrhl řadu důkazů, které ospravedlňovaly platnost sjednané konkurenční doložky. Žalovanému byla v době pracovního vztahu poskytnuta řada výhod, které měly kompenzovat povinnosti žalovaného vyplývající z konkurenční doložky. Městský soud v Praze (jako soud odvolací) se s tvrzením stěžovatele neztotožnil. V předchozím řízení neshledal žádné procesní pochybení a právní závěry prvostupňového soudu akceptoval.
Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že podaný návrh není důvodný.
Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, k tomu je povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv garantovaných normami ústavního pořádku. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna toliko šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva.
S ohledem na tuto charakteristiku své činnosti se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda postup obecných soudů nevybočil z rámce ústavního pořádku a zda stěžovatel nebyl dotčen na svých základních právech a svobodách.
Stěžovatel se dovolává zásady rovnosti v právech jak pro fyzické osoby, tak pro osoby právnické. Má za to, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo toto jeho ústavně zaručené právo porušeno. Dle stěžovatele obecné soudy svým rozhodnutím porušily i zásadu zákonnosti, protože rozhodly v neprospěch stěžovatele na základě odůvodnění, které se opíralo o rozhodnutí Nejvyššího soudu a shledalo ujednání o zákazu konkurence neplatným pro porušení funkcionálního synallagmatu, aniž byla tato podmínka stanovena přímo zákonem nebo dohodou účastníků.
Z pohledu ústavně zaručených práv není pro Ústavní soud podstatné zabývat se posuzováním případu z pozice funkcionálního či genetického synallagmatu, neboť to je záležitostí rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že sjednání konkurenční doložky v době, kdy úprava tohoto institutu v zákoníku práce neexistovala, bylo vnímáno jako projev zásady "co není zakázáno, je dovoleno". Obecné soudy v souladu s tímto výkladem postupovaly, nezamítly apriori ujednanou konkurenční doložku, ale zabývaly se otázkou její platnosti, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav a okolnosti případu. Tento postup obecných soudů, tj. přistupovat individuálně k hodnocení konkurenčních ujednání, je plně v souladu s požadavky, jak je Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 1. 11. 1995 ve věci sp. zn. II. ÚS 192/95 in Sbírka nálezů a usnesení ´Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 73, str. 197 a násl.
To, že soudy v závěru svého rozhodnutí platnost konkurenční doložky odvodily od nutnosti dodržet požadavek funkcionálního synallagmatu, je výsledkem jejich legitimního výkladu práva a úvah de lege lata, jimiž vyložily příliš obecnou právní úpravu právě v duchu parametrů, k nimž se Ústavní soud vyjádřil ve shora zmíněném nálezu. Obecné soudy odůvodnily svůj právní závěr nikoliv pouhým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale specifickými důvody, které se opíraly o skutkové okolnosti posuzovaného případu. Pozdější právní úprava, která požadavek funkcionálního synallagmatu výslovně zakotvila, korespondovala se závěry obecných soudů a myšlenkový postup obecných soudů v době, kdy zákon výslovně tuto otázku neřešil, spíše podporuje. Skutečnost, že se právní závěry soudu, jež byly učiněny, liší od představ stěžovatele, není důvodem k zásahu Ústavního soudu, a to ani za situace, že by se Ústavní soud s konstrukcí, kterou zakotvil později zákoník práce jako pramen jednoduchého práva, sám neztotožňoval. Ani tato okolnost však sama o sobě protiústavnost nevyvolává.
Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Obecné soudy rozhodovaly na základě postulátu nestranného posouzení dané věci v souladu s čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 Listiny.
Stěžovatel namítal porušení čl. 1 a čl. 26 Listiny v tom smyslu, že jde o porušení rovnosti v právu podnikat na straně stěžovatele ve vztahu k právu na jinou hospodářskou činnost na straně žalovaného.
Z pohledu ústavního požadavku rovnosti ve vztahu k namítanému právu na podnikání a k právu na jinou hospodářskou činnost je namístě zdůraznit, že se jedná o dvě odlišná ústavně zaručená práva, která mají jiný obsah a vztahují se k jiným nositelům. Stěžovatel ve vztahu k žalovanému nestojí v stejné pozici. O případ nerovnosti v právech by se přitom mohlo jednat, kdyby v rámci aplikace konkrétního ústavně zaručeného práva nebyl respektován jeho stejný rozsah pro vedle sebe stojící nositele se stejným právním postavením. Za situace, která je předmětem posouzení v řízení před Ústavním soudem, však k takovému stavu nedošlo, a proto dle názoru Ústavního soudu k porušení ústavní zásady rovnosti v právech nemohlo ani dojít.
Pokud jde o stěžovatelem namítaný zásah do čl. 26 Listiny, je třeba poukázat na to, že jeho obsahem je "právo na příležitost", a to v daném případě nebylo nikterak zasaženo. Skutečnost, že v důsledku porušení povinnosti žalovaným vznikl odpovědností vztah, není způsobilá založit zásah do práva dle čl. 26 Listiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu