ECLI:CZ:US:2007:2.US.771.07.1
sp. zn. II. ÚS 771/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2007 soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Z. Č., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, č. j. Ncp 3350/2006-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 22. 3. 2007 domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o věcné příslušnosti, ve věci jím podané žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), zejména pak právo nebýt odňat zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny) Stěžovatel v argumentačně strohé ústavní stížnosti uvedl, že žalobu mylně podal u Obvodního soudu pro Prahu 9, ačkoli věc má v prvním stupni projednávat Městský soud v Praze. Obvodní soud věc předložil Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodl (ačkoli s tím stěžovatel nesouhlasil), že věc projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 9. Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je nesprávné, a stěžovatel se obává, že řízení bude moci být v kterékoli fázi řízení napadeno s tím, že ve věci rozhoduje věcně nepříslušný soud.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínky plynoucí z ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel ji podává veden obavou z hypotetického vývoje řízení. Avšak i kdyby bylo napadené rozhodnutí vadné, nejde v dané fázi řízení o vadu, jež by nebyla zhojitelná později, v rámci opravných prostředků proti eventuálnímu rozhodnutí vyhovujícího námitce věcné nepříslušnosti. Z hlediska subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodné, zda řízení může být napadeno, nýbrž zda půjde o napadení účinné. Taková situace však v dané věci nenastala a úvahy a očekávání o věcech příštích nemohou vést k závěru o příslušnosti Ústavního soudu, zvlášť když se tyto úvahy drží jen jedné alternativy vývoje,
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel má (či bude mít) ve své dispozici i jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, než je ústavní stížnost, a proto je nyní podaná ústavní stížnost nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. dubna 2007
Eliška Wagnerová
soudkyně zpravodajka