ECLI:CZ:US:2007:2.US.792.07.1
sp. zn. II. ÚS 792/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného JUDr. J. N., Ph.D., proti exekučnímu příkazu č.j. 34 EX 64/07-5 ze dne 23. 2. 2007, vydaným exekutorem Exekutorského úřadu Praha 6 a návrhu na zrušení ustanovení §47 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného exekučního příkazu, kterým byla nařízena exekuce pro částku 12 500,- Kč s příslušenstvím, a to prodejem v příkazu specifikované nemovitosti a k provedení exekuce byl pověřen exekutor. Současně požaduje zrušení ustanovení §47 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen exekuční řád), dle nějž proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek.
Stěžovatel, který nezpochybňuje exekuční titul, nesouhlasí se způsobem nařízení exekuce, neboť návrh na prodej předmětné nemovitosti je neadekvátní výši dluhu, který by měl být z výnosu prodeje kompenzován. Uvádí, že z porovnání hodnot ceny srovnatelných nemovitostí u realitních kanceláří na internetových stránkách a rozlohy předmětné nemovitosti je možné zjistit, že jeho nemovitost musí mít hodnotu 5 000 000,- Kč a při fyzickém ohledání musí být jasné, že hodnota nemovitosti převyšuje 10 000 000,- Kč.
Namítá, že v době vydání příkazu měl a stále má na svých účtech u bank dostatek peněžních prostředků na to, aby uhradil dlužnou částku s příslušenstvím a náklady exekuce. Navíc byl a je vlastníkem několika nemovitostí, které zhruba tisíckrát převyšují hodnotu dluhu. Exekutor se mohl velmi jednoduše obrátit na banku a strhnout si peněžní prostředky z účtu stěžovatele a nevolit postup, který je mnohem dražší, komplikovanější a popírající zásady ekonomie řízení. V daném případě tak dochází k popření účelu exekuce a k faktickému vyvlastnění nemovitosti.
Stěžovatel zdůrazňuje, že vydaný exekuční příkaz je v rozporu se zásadami uvedenými v §263 a §264 o.s.ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu ), je zjevně nepřiměřený povaze a výši vymáhané pohledávky a svým obsahem je rozhodnutím šikanozním, útočícím na jeho vlastnictví.
Stěžovatel dále vyjadřuje pochybnosti ohledně právní úpravy týkající se výkonu rozhodnutí vedeného podle exekučního řádu, zejména poukazuje na to, že exekutor je osobou ekonomicky zainteresovanou na úspěšnosti výkonu rozhodnutí a ačkoliv je nadán veřejnou mocí, nepodléhá jeho činnost soudnímu přezkumu.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zák.).
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, jež se promítá v uvedených ustanoveních, je její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR).
Ústavní soud má zato, že stěžovatel, pokud byl přesvědčen o svévolném postupu exekutora, měl jiné právní prostředky k ochraně svého práva (např. návrh na zastavení exekuce, odklad exekuce), kterými by aktuálně zamezil výkonu rozhodnutí, který považuje s ohledem na výši vymáhané pohledávky za nepřiměřený. Skutečnost, že tyto právní prostředky stěžovatel neshledává za opravné prostředky umožňující standardní obranu proti případným excesům ze strany exekutora, neznamená, že je může pominout a domáhat se posuzování opodstatněnosti vedení exekuce způsobem, zvoleným exekutorem v tom kterém konkrétním případě, přímo ze strany Ústavního soudu.
V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že to byl právě stěžovatel, který porušil svoji povinnost plnit oprávněnému na základě vykonatelného exekučního titulu a vystavil se riziku majetkového postihu v souvislosti s vedením exekučního řízení dle exekučního řádu, který je koncipován tak, aby umožnil dosažení uspokojení pohledávky oprávněného v co nejkratší době. (Uvedené se promítá jak v ustanovení §58 exekučního řádu umožňujícím exekutorovi, nikoliv soudu, volbu způsobu vedení exekuce, tak v ustanovení §47 odst. 3 exekučního řádu, nepřipouštějící opravný prostředek proti exekučnímu příkazu). Stěžovatel, který v ústavní stížnosti poukazuje na to, že mimo více nemovitostí disponuje i značným množstvím finančních prostředků, které několikanásobně převyšují hodnotu vymáhané částky, přitom nezvolil nejjednodušší způsob vyřešení situace a dluh nezaplatil. V tomto případě by měl možnost podat odvolání již proti usnesení soudu o nařízení exekuce, eventuelně následně mohl požadovat upuštění od provedení exekuce dle §46 exekučního řádu.
Ústavní soud dodává, že pokud skutečně exekučním příkazem došlo k nařízení prodeje nemovitostí v stěžovatelem uváděné hodnotě jen pro částku 12 500,- Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce, jeví se takový postup exekutora jako nepřiměřený a stěžovatel, přestože nevyužil možnosti dané exekučním řádem a občanským soudním řádem, má možnost upozornit na postup exekutora Exekutorskou komoru ČR, popřípadě Ministerstvo spravedlnosti (§7 exekučního řádu). Ústavní soud však roli všeobecného kontrolního či dozorového orgánu přebírat nemůže.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl jiné prostředky k ochraně svých práv a ústavní stížnost, jako krajní prostředek určený k ochraně základních práv, nemůže být využívána jako pouhý běžný procesní prostředek v rámci exekučního řízení, a to ani s poukazem na přesvědčení stěžovatele o nedokonalosti právní úpravy této problematiky, byla ústavní stížnost v tomto konkrétním případě shledána jako nepřípustná. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení §47 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou uvádí, že řízení o návrhu na zrušení právního předpisu je řízením akcesorickým, které "sleduje osud ústavní stížnosti". Pokud je tedy samotná ústavní stížnost nepřípustná a věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Ústavní soud proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst 1 písm e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný a návrh na zrušení právního předpisu odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst 1 písm e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu