ECLI:CZ:US:2007:2.US.8.07
sp. zn. II. ÚS 8/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem Římská 36, Praha, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 19. 10. 2006 č. j. 1 ZT 1047/2006-29 a proti usnesení Policie ČR, Správa hlavního města Prahy, SKVP, odbor obecné kriminality ze dne 11. 10. 2006 ČTS: PSP-198/00K3-354-2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Správa hlavního města Prahy, SKVP, odbor obecné kriminality, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákona a přípravu k trestnému činu pohlavního zneužívání dle §7 odst. 1 k ust. §242 odst. 1 trestního zákona, a to pro skutek podrobně vymezený ve výroku usnesení.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, kterou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítla.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z usnesení o zahájení trestního stíhání není patrné, z jakého důvodu bylo zahájeno, z jakých konkrétních skutečností policejní orgán vycházel a v kterých konkrétních skutečnostech je spatřováno podezření ze spáchání trestného činu tak, jak je definován trestním zákonem, přičemž v daném případě je nutno konkrétní skutečnosti uvést též ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, tedy by mělo být uvedeno, v čem je shledána zavrženíhodná pohnutka. Popis skutků v napadeném usnesení je dle stěžovatele rovněž v rozporu s ust. §160 trestního řádu ve spojení s §2 odst. 1 trestního řádu, neboť v něm chybí popis subjektivní stránky trestného činu.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 a násl.).
Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možno odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdyby při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.
Podle názoru Ústavního soudu napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, splňuje náležitosti §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a z jeho popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku a rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Policejní orgán v odůvodnění rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky.
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.
K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Shora popsané námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
Napadené usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 rovněž odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 trestního řádu. Je z něho zřejmé, že státní zástupkyně se vyrovnala s hlavními námitkami stěžovatele. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem státní zástupkyně, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny, a proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatele za významné.
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu