ECLI:CZ:US:2007:2.US.808.06
sp. zn. II. ÚS 808/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci F. Š., t.č. P.S., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 13 T 130/94, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2006, stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení, jímž Okresní soud v Ostravě podle ustanovení §350h odst. 1 trestního řádu zamítl žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 1994, č. j. 13 T 130/94-113.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně napadá rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jeho žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, a navrhuje, aby Ústavní soud sám rozhodl tak, že "upustí od výkonu trestu vyhoštění s případným přiznáním právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky, anebo aby nařídil Okresnímu soudu v Ostravě, aby takto rozhodl".
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle výkladu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním prostředku. Takový postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze proto dovodit jeho oprávnění, aby přezkoumal toliko rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, vydané dle ustanovení §350h odst. 1 trestního řádu, které není evidentně rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. Takovým rozhodnutím je až usnesení stížnostního soudu o stížnosti podané dle ustanovení §350h odst. 2 trestního řádu. Stěžovatelem formulovaný petit ústavní stížnosti nadto ani neodpovídá dikci ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť z kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby v případě stěžovatele sám "upustil od výkonu trestu vyhoštění s případným přiznáním právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky, anebo, aby nařídil Okresnímu soudu v Ostravě, aby takto rozhodl.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Vzhledem k odmítnutí návrhu z důvodu nepříslušnosti Ústavní soud považoval za nadbytečné činit kroky k odstranění vady návrhu - chybějícího právního zastoupení stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 31. ledna 2007
Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj