ECLI:CZ:US:2007:2.US.81.06.1
sp. zn. II. ÚS 81/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. B. H., zastoupeného JUDr. Ivanem Solilem, advokátem v Praze 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 5 Ads 136/2004-79, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, č. j. 38 Ca 825/2002-49, za účasti Nejvyššího správního soudu, a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími a rozhodnutími správních orgánů, která těmto rozhodnutím předcházela, byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), byly porušeny principy spravedlivého procesu, čl. 38 odst. 2 Listiny právo na veřejné projednání věci, a čl. 37 odst. 3 Listiny právo na rovné postavení účastníků řízení.
Stěžovatel ústavní stížnost podává také proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterého se měl dopustit finanční úřad jako správce daně z přidané hodnoty tím, že nevydal rozhodnutí, jímž by ověřil neplatnost dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty ve smyslu ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Skutkově šlo o to, že Finanční úřad pro Prahu 5 dne 29. 5. 1996 dodatečným platebním výměrem č. 43/96 vyměřil společnosti MIDIA, v. o. s., jejímž je stěžovatel společníkem, daň z přidané hodnoty za zdaňované období roku 1993 a 1994 ve výši 2.760.000 Kč. Společnost proti tomuto výměru podala opravné prostředky, které byly zamítnuty, přesto daň nezaplatila. Na to Finanční úřad pro Prahu 5 dne 14. 3. 2001 vydal ve vztahu ke stěžovateli výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ve shora uvedené výši. Povinnost k úhradě odvozoval z ustanovení §86 obchodního zákoníku, ze kterého vyplývá, že společníci veřejné obchodní společnosti ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Proti výzvě podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména namítl, že je nezákonná, neboť byla vydána v době, kdy žádný daňový nedoplatek neexistoval, a to proto, že dodatečný platební výměr, kterým byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty společnosti MIDIA, v. o. s., byl podle jeho názoru nulitním právním aktem, protože nebyl opatřen otiskem úředního razítka se státním znakem a nesplňoval tak náležitosti stanovené v §32 zákona o správě daní a poplatků. S tímto odvoláním neuspěl stejně tak jako v řízeních před soudy, kde se domáhal soudního přezkumu zákonnosti předmětného rozhodnutí.
Vedle toho stěžovatel jako společník a odpovědný zástupce společnosti MIDIA, v. o. s., podle ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní poplatků dopisem ze dne 7. 11. 2001 vyzval Finanční úřad pro Prahu 5 k rozhodnutí, jímž by ověřil neplatnost platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. 43/96 ze dne 29. 4. 1996. Finanční úřad na tuto jeho výzvu reagoval dopisem ze dne 29. 1. 2002, ve kterém mu sdělil, že důvody pro vydání rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k dodatečnému platebnímu výměru č. 43/96 neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká oběma napadeným soudním rozhodnutím nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení nicotnosti platebního výměru, kterou spatřuje v absenci otisku úředního razítka na této úřední listině. Připouští, že originál rozhodnutí nemá k dispozici, protože se ztratil, ale podrobně popisuje, jak si ze spisu finančního úřadu opatřil kopii, ohledně níž mu bylo úřadem vystaveno potvrzení, že se shoduje s originálem, na kterém razítko chybí, z čehož dovozuje, že nebylo ani na ztraceném originále. Dále podle jeho názoru bylo provedeno neúplné dokazování, neboť soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Namítá, že postup soudů byl jednostranný v tom smyslu, že byly důsledně prováděny jen důkazy svědčící ve prospěch žalované strany, a naproti tomu jím navržené důkazy buď nebyly provedeny vůbec, anebo jejich obsah byl vyložen tendenčně v neprospěch stěžovatele. V řízení před Nejvyšším správním soudem bylo dále porušeno jeho právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, neboť tento soud rozhodl bez jednání jen na základě jemu dostupných listin. Z těchto vytýkaných vad dovozuje stěžovatel porušení shora uvedených základních lidských práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozebírá postup Finančního úřadu pro Prahu 5, který přesto, že ho k tomu vyzval, nevydal ověření o neplatnosti dodatečného platebního rozkazu č. 43/96 ze dne 29. 5. 1996 podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, ač podle jeho názoru proto byly splněny podmínky. Tvrdí, že správní orgán se jeho návrhem kvalifikovaně nezabýval a tuto situaci hodnotí jako jiný zásah orgánu veřejné moci do svých základních práv.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť podle jeho názoru postupem soudu nedošlo k zásahu do ústavou chráněných práv stěžovatele. Žádné nové skutečnosti však neuvedl a pokud jde o podstatu stěžovatelových námitek, odvolal se na odůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Městský soud v Praze se rovněž odvolal na odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že se v něm vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a jeho základní práva v řízení před Městským soudem dotčena nebyla. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřil jako vedlejší účastník Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu. Popisuje okolnosti, které vedly finanční úřad k vydání výzvy k zaplacení daňového nedoplatku společnosti MIDIA, v. o. s., směřující ke stěžovateli. Dále popisuje přezkum v této věci vydaných správních rozhodnutích soudy. Zdůrazňuje, že hlavní námitkou stěžovatele bylo tvrzení o nedostatku náležitostí dodatečného platebního výměru ze dne 29. 4. 1996. Zdůrazňuje, že proti tomuto rozhodnutí bylo podáno v roce 1996 odvolání, ve kterém však žádná výhrada stran nedostatku jeho náležitostí uplatněna nebyla. Upozorňuje na to, že stěžovatel byl a je i nyní odpovědným zástupcem společnosti, takže mu obsah podání činěných za společnost musel být znám. Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se jiného zásahu orgánu veřejné moci, uvedl, že rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nebylo vydáno proto, že nebyla shledána neplatnost předmětného dodatečného platebního výměru. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Finanční úřad pro Prahu 5 k výzvě předložil svůj spis vedený o této věci.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. Čl.81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).
Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výkladem zákonných ustanovení tak, jak byla provedena Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze. Ačkoliv Ústavní soud netvoří součást systému obecných soudů, přesto se stěžovatel, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, domáhá, aby přezkoumal zákonnost jak správního rozhodnutí, tak rozsudků obecných soudů, což ale Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ze spisu Finančního úřadu pro Prahu 5, z listinných podkladů předložených stěžovatelem a z obsahu vlastního spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se řádně zabývaly všemi námitkami stěžovatele, které ve své podstatě jsou nyní opakovány i v ústavní stížnosti. Stěžovatel namítá nicotnost dodatečného platebního výměru č. 43/96 ze dne 29. 4. 1996, kterou spatřuje v absenci otisku úředního razítka na této úřední listině. Činí tak za situace, kdy proti tomuto výměru bylo podáno odvolání, ve které tato otázka vůbec nebyla namítána, a za situace, kdy nemohl předložit originál rozhodnutí, které bylo plátci daně původně doručeno. Ústavní soud považuje hodnocení důkazní situace obecnými soudy, pokud dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že na originále rozhodnutí, které bylo doručeno společnosti MIDIA, v. o. s., nebylo úřední razítko, za odpovídající důkaznímu stavu a jejich úvahy nelze označit ani za svévolné, ani za extrémně formalistické.
Rovněž nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy se opomněly vypořádat s jeho důkazními návrhy a že řádně nezdůvodnily, proč tyto navržené důkazy neprovedly. Stěžovatel navrhl jednak provedení důkazu svědectvím Ing. S., který byl daňovým poradcem plátce daně v době, kdy byl dodatečný platební výměr vydán. Městský soud v Praze v písemném vyhotovení svého rozhodnutí na str. 4 dole a na str. 5 nahoře podrobně vyložil důvody, které ho vedly k tomu, že důkaz svědeckou výpovědí Ing. S. považoval za nadbytečnou. Dále stěžovatel navrhl provedení důkazu grafologickým posudkem k prokázání skutečnosti, že dodatečný platební rozkaz nebyl řádně doručen. Městský soud v Praze provedení tohoto důkazu zamítl a důvody rozhodnutí podrobně zdůvodnil v písemném vyhotovení rozhodnutí na str. 5 dole, a na str. 6 nahoře. Jeho argumentace je logická, odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů a nejde z jeho strany o svévolné rozhodnutí, či dokonce, jak tvrdí stěžovatel, o opomenutí důkazu. Pouhá nespokojenost s důvody rozhodnutí sama o sobě nezakládá porušení práva na řádný proces. Toto právo totiž nezaručuje úspěch v řízení, ale dodržování procesních pravidel.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud jednal v jeho nepřítomnosti. Podle §109 odst. 1 soudního řádu správního o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Řízení o kasační stížnosti je řízením o mimořádném opravném prostředku, u kterého Listina negarantuje podmínky vyjádřené v čl. 38 odst. 2, jmenovitě, že jednání musí být veřejné a že musí být konáno v přítomnosti účastníka řízení. Tyto garance se vztahují pouze na řízení před soudem prvního stupně.
Stěžovatel dále namítá, že došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně chráněných práv tím, že nebylo vydáno rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, kterým se domáhal ověření neplatnosti předmětného dodatečného platebního výměru č. 43/96, ač o vydání takového osvědčení požádal. Jak sám uvedl v ústavní stížnosti, učinil tak dopisem ze dne 7. 11. 2001. Na tento dopis mu bylo odpovězeno dopisem finančního úřadu ze dne 29. 1. 2002, ve kterém mu bylo sděleno, že mu osvědčení nebude vydáno, neboť důvody pro jeho vydání nebyly shledány. Podle ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neposkytuje-li zákon stěžovateli procesní prostředek k ochraně práva, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně chráněných práv a svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Stěžovatel se o namítaném zásahu orgánu veřejné moci do jeho základních práv dozvěděl nejpozději z dopisu finančního úřadu ze dne 29. 1. 2002. Je tady mimo jakoukoliv pochybnost, že v tomto směru je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděné podání, neboť k poštovní přepravě k Ústavnímu soudu byla předána až dne 15. 2. 2006.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm.b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu