ECLI:CZ:US:2007:2.US.810.07.1
sp. zn. II. ÚS 810/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. M. K., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2006, čj. 26 Cdo 1440/2006-206, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006, čj. 23 Co 480/2005-179, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. listopadu 2004, čj. 8 C 737/2001-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2004, čj. 8 C 737/2001-138, určil, že povinnost žalovaného (stěžovatele) vyklidit byt, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku (dále jen "předmětný byt"), není nadále vázána na poskytnutí náhradního bytu, ale je vázána pouze na poskytnutí náhradního ubytování. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že došlo ke změně poměrů na straně žalovaného, oproti stavu předpokládanému původním rozhodnutím (schváleným smírem), jímž bylo vyklizení předmětného bytu vázáno na zajištění bytu náhradního, neboť žalovaný již po delší dobu byt neužívá, je rozvedený a žije sám. Soud prvního stupně uzavřel, že výkon práva žalovaného (trvání na zajištění náhradního bytu jako podmínky vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") a nadále vázal vyklizení předmětného bytu pouze na poskytnutí náhradního ubytování.
K odvolání žalobkyň i žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, čj. 23 Co 480/2005-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a dospěl k témuž právnímu závěru. Podotkl, že ačkoli právo žalovaného v předmětném bytě bydlet do zajištění bytu náhradního bylo přiznáno pravomocným soudním rozhodnutím, nesmí být jeho další výkon v rozporu s dobrými mravy. V posuzovaném případě došlo podle odvolacího soudu od doby uzavření již citovaného smíru ke změně poměrů, neboť žalovaný od roku 1993 žije sám bez příslušníků domácnosti, a proto není nadále nutné vázat jeho povinnost byt vyklidit na zajištění náhradního bytu, nýbrž postačí mu poskytnout náhradní ubytování. Současně však nelze žalovanému uložit povinnost vyklidit předmětný byt zcela bez bytové náhrady, čehož se domáhaly žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by měl zajištěnu jinou možnost bydlení. Podle názoru odvolacího soudu bylo proto nadbytečné zabývat se důvody, pro které žalovaný byt neužíval nebo jej užíval pouze občas.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2006, čj. 26 Cdo 1440/2006-206, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud nepovažoval rozsudek odvolacího soudu za po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud konstatoval, že v posuzovaném případě se soudy obou stupňů neodchýlily od rozhodovací praxe, když na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, že změna poměrů na straně žalovaného, oproti stavu v době schválení již citovaného soudního smíru, odůvodňovala určení, že vyklizovací povinnost žalovaného není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, nýbrž pouze na zajištění náhradního ubytování, neboť další výkon smírem založeného práva žalovaným by byl v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák. Závěrem zdůraznil, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností, významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [výslovně zmiňuje čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], kterého se dopustily obecné soudy tím, že opomenuly zhodnotit v řízení provedené důkazy, které byly podstatné pro rozhodnutí ve věci. Podle názoru stěžovatele obecné soudy nepřihlédly, resp. není zřejmé, jak zhodnotily důkaz účastnickou výpovědí stěžovatele před Okresním soudem v Kolíně v roce 2001 a přípis právního zástupce stěžovatele ze dne 16. května 2001. Z těchto důkazů mělo vyplývat, že v předmětném bytě bydlí se stěžovatelem i jeho dcera. Žádný ze soudů dále nezhodnotil skutečnost, že pronajímatel v předmětném bytě odpojil přívod vody a stěžovatel tak nemohl předmětný byt užívat. Ve světle těchto důkazů by, dle názoru stěžovatele, musely obecné soudy dospět k opačnému závěru, než že u stěžovatele došlo ke změně poměrů, takže není nutné vázat jeho povinnost byt vyklidit na zajištění náhradního bytu, nýbrž postačí mu poskytnout náhradní ubytování. Stěžovatel konečně zpochybňuje i právní závěry obecných soudů. Podle jeho názoru nelze přičítat změnu poměrů, ke které došlo v důsledku jednání pronajímatele (odpojením přívodu vody, čímž bylo znemožněno řádné užívání bytu), k tíži stěžovatele.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů, jeho argumentace ovšem není vybavena relevantní argumentací ústavněprávní a v daném případě se nachází spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Argumenty stěžovatele se týkaly především skutečnosti, že obecné soudy opomenuly zhodnotit v řízení provedené důkazy, které byly podstatné pro rozhodnutí ve věci. Jako příklad opomenutých důkazů přitom uvádí svoji účastnickou výpověď a přípis svého právního zástupce. V této souvislosti je třeba v prvé řadě zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Na jedné straně je sice pravdou, že odůvodnění rozhodnutí neobsahuje zhodnocení účastnické výpovědi stěžovatele a přípisu právního zástupce stěžovatele, které měly prokazovat, že v předmětném bytě se stěžovatelem bydlí jeho zletilá dcera, i když tyto důkazy provedeny byly, avšak na straně druhé je zcela evidentní, že tyto skutečnosti by neměly na rozhodnutí soudů žádný vliv. Pro určení bytové náhrady totiž okolnost, zda se stěžovatelem v předmětném bytě bydlí či nebydlí jeho zletilá dcera, neměla ve světle ostatních skutkových zjištění a i s ohledem na to, že stěžovateli náleželo v předmětném bytě pouze právo bydlení (nikoliv nájemní právo), význam. Soudy své rozhodnutí postavily na jednoznačně prokázaném zjištění, že stěžovatel předmětný byt podstatnou dobu vůbec neužíval, přičemž se současně vypořádaly i s tvrzením stěžovatele, že nemohl předmětný byt užívat v důsledku odpojení přívodu vody žalobci. Obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud řádně zjistily skutkový stav a závěry z něho plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Pouhá skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu