ECLI:CZ:US:2007:2.US.811.06.1
sp. zn. II. ÚS 811/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného advokátem Mgr. L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 19 Co 254/2006, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Žalobce (Hlavní město Praha) se žalobou proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 32.476,- Kč s příslušenstvím, z titulu údajného nedoplatku na nájemném a úhradách spojených s nájmem bytu za období od 1. 1. 2001 do 1. 10. 2001.
Okresní soud Praha západ rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 15 C 154/2005, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud vyšel z nesporných zjištění, že stěžovateli byl předmětný byt původně přidělen k dočasnému užívání po dobu trvání pracovního poměru u jeho tehdejšího zaměstnavatele Pražských pekáren a mlýnů. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přestal v roce 1996 v uvedené organizaci pracovat, skončil v tento okamžik i nájem bytu uzavřený na dobu určitou. V roce 1996 vlastnictví předmětného bytu přešlo na žalobce. Stěžovatel tento byt však užíval dál bez právního důvodu a v roce 2001, kdy se rozhodl vzhledem ke své sociální situaci byt vrátit, uzavřel s žalobcem dne 13. 9. 2001 dohodu o skončení nájmu s tím, že nájemní poměr zanikne ke dni 14. 9. 2001. Pokud stěžovatel dále řádně neplatil nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, podle názoru soudu se na úkor žalobce bezdůvodné obohacoval. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána po uplynutí zákonné promlčecí doby a stěžovatel vznesl námitku promlčení, soud žalobu zamítl.
Žalobce napadl zamítavý výrok soudu prvého stupně pouze co do částky 13.037,- Kč. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 19 Co 254/2006, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 11.602,- Kč se specifikovaným poplatkem z prodlení, jinak výrok soudu prvého stupně co do částky 1.435,- Kč s příslušenstvím potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení. Poté, co znovu provedl část dokazování, se totiž neztotožnil se závěry soudu prvého stupně. Nesouhlasil předně s právním posouzením nároku jako bezdůvodné obohacení. Podle jeho názoru sice nájemní vztah v den ukončení pracovního poměru stěžovatele v roce 1996 skončil, nicméně vzhledem k tomu, že pronajímatel nepodal do třiceti dnů u soudu žalobu na vyklizení bytu, došlo k obnovení nájmu na dobu jednoho roku. V následujících letech se pak uvedená situace popsaná v ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku opakovala. Změna charakteru bytu z podnikového na obecní na tento proces podle názoru soudu neměla vliv. Nájemní poměr tak mezi účastníky trval i v roce 2001 a byl ukončen až dohodou ze dne 13. 9. 2001. Stěžovatel ostatně své povinnosti platit nájemné a další úhrady až do konce roku 2000 dobrovolně řádně plnil. Z těchto důvodů soud vztah mezi účastníky posuzoval jako nájemní, přičemž nároky z něj se ve smyslu ustanovení §101 občanského zákoníku promlčují v tříleté lhůtě, která počne běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 27. 5. 2004, soud k vznesené námitce promlčení dovodil, že nárok na úhradu plateb, spojených s užíváním bytu za období prosinec 2000 až duben 2001, je promlčen, a že lze tudíž žalobci přiznat toliko nárok za období květen 2001 (platby za tento měsíc se staly splatnými k 1. 6. 2001) až do poloviny měsíce září 2001. Vzhledem k tomu, že nájem byl ukončen v polovině měsíce září 2001, žalobu na polovinu měsíční platby za tento měsíc soud zamítl, resp. potvrdil zamítavý výrok soudu prvého stupně v této výši.
Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení vztahu mezi účastníky a dohody o skončení nájmu bytu ze dne 13. 9. 2001. Nesouhlasí se závěrem soudu, který vztah prohlásil za nájemní a dohodu zčásti prohlásil pro neurčitost za absolutně neplatnou. Stěžovatel konkrétně ustanovení dohody, podle něhož "účastníci dohody prohlašují, že v souvislosti s nájmem uvedeného bytu jsou k dnešnímu dni zcela vyrovnáni a nemají vůči sobě žádné pohledávky", považuje za zcela jednoznačné. Nelze přece vyloučit možnost změny stanoviska pronajímatele ode dne 20. 7. 2001, kdy sdělil, že na úhradě dluhu trvá do dne 13. 9. 2001, kdy uzavřel předmětnou dohodu. Absence vyčíslení konkrétní výše dluhu podle názoru stěžovatele nemá na uvedenou situaci vliv. Stěžovatel polemizuje i se závěrem, že změna charakteru bytu z podnikového na služební nebrání periodickému obnovování nájemního vztahu.
Stěžovatel požaduje náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení, k němuž v projednávaném případě dospěl. Spornou otázkou je, zda se právní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řídí právní úpravou nájmu bytu, či bezdůvodného obohacení, a zda ujednání obsažené v dohodě ze dne 13. 9. 2001 je možné považovat za platné, resp. dostatečně určité. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které odvolací soud po posouzení skutkových zjištění dovodil, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nepovažuje za důvodný ani návrh stěžovatele na náhradu nákladů dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky je tedy v řízení před Ústavním soudem pravidlem, z něhož existují výjimky, uvedené např. v cit. §62 odst. 4 zák. o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě Ústavní soud k takovému postupu, zejména vzhledem k výsledku řízení, neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu