ECLI:CZ:US:2007:2.US.817.06.1
sp. zn. II. ÚS 817/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele: Obec Dambořice, Dambořice 69, zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní tř. 71, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2006, čj. Ncp 1244/2006-21, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a to s odkazem na údajné porušení jejího práva, garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 43 Cm 51/2006, z něhož zjistil následující:
Žalobce VISPO CZ s. r. o., IČ 26278553, se sídlem Dambořice 145, podal u Krajského soudu v Brně dne 28. 2. 2006, žalobu - návrh na vydání platebního rozkazu, jímž by byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 414.765,82 Kč a náklady řízení, z titulu smluvní pokuty za prodlení s plněním ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 1. 12. 2003.
Krajský soud v Brně vyzval usnesením ze dne 28. 7. 2006, čj. 43 Cm 51/2006-14, účastníky k vyjádření k tomu, že v uvedené věci má být věcně příslušný okresní soud, neboť se spor netýká žádného řízení uvedeného v ustanovení §9 odst. 2 a 3 o.s.ř. Žalovaný není právním subjektem, založeným za účelem podnikání.
Krajský soud postoupil věc následně k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci, který napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí této věci je příslušný krajský soud.
Stěžovatelka napadá závěry vrchního soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že ji nelze považovat za podnikatele ve smyslu §2 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen "ObZ"), a nebylo proto možno postupovat dle §9 odst. 3 písm. r) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."). Věcně příslušným je tedy ve smyslu §9 odst. 1 o.s.ř. příslušný okresní soud.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Vrchní soud v Olomouci a sdělil, že obec sice není podnikatelem ve smyslu §2 odst. 2 ObZ, vstupuje-li však do závazkových vztahů s podnikateli, jejichž předmětem je majetek obce, při zabezpečování veřejných potřeb, jak tomu bylo i v projednávané věci, má v takovém případě postavení podnikatele.
Ústavní stížnost není důvodná.
V projednávaném případě je sporná otázka interpretace a aplikace §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř., ve znění po jeho novele zák. č. 30/2000 Sb., dle něhož krajské soudy rozhodují jako soudy prvého stupně "ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů", které jsou dále uvedeny pod body 1. až 6., pod něž však projednávaná věc nespadá. Vzhledem k interpunkci, tak jak byla užita v daném ustanovení, se totiž nabízí výklad, dle něhož se podmínka, že musí jít o podnikatele a podnikatelskou činnost, aby byla dána věcná příslušnost krajského soudu, vztahuje jen na spory o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, kdežto zbylé spory z obchodních závazkových vztahů, spadající pod §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř., je oprávněn krajský soud řešit bez naplnění této podmínky. Ústavní soud se touto otázkou zvláště zabýval, neboť je si vědom toho, že v teorii i praxi existuje názor opačný (tj. že krajské soudy řeší spory vzniklé z obchodně závazkových vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a to včetně vztahů z náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení) [srov. Bureš,J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, 6. vydání, s. 31 a 39, který "nepřesnost zkoumaného textu" překlenuje systematickým a účelovým výkladem s tím, že by výčet některých "absolutních obchodů" v ustanoveních, které §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. předcházející, neměl smysl a smyslem uvedeného ustanovení údajně je založit věcnou příslušnost krajského soudu v obchodních věcech v dalších sporech z obchodních závazkových vztahů, než těch, které vypočetlo dříve, jen za předpokladu, že jde současně o spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti].
Pro Ústavní soud tak vyvstala otázka, zda oproti jazykovému výkladu, který se nabízí na prvém místě, upřednostnit výklad jiný, v daném případě teleologický a systematický, resp. otázka, zda lze posléze uvedenými metodami výkladu dospět k výsledku, který text zákona neobsahuje.
Výkladem gramatickým zjišťujeme obsah norem právních (možný rámec obsahu vykládaných norem právních), naproti tomu výkladem logickým (systematickým) tento obsah ohraničujeme, čili zjišťujeme rozsah daných norem právních (přesnou výplň rámce, jejž jsme zjistili výkladem gramatickým) (srov. Rouček, F.: Výklad použití zákonů v praxi, 1941, s. 290). Primární je tedy zjištění obsahu příslušného ustanovení z hlediska jazykového, přičemž je nutno zohlednit nejen jednotlivá slova a jejich význam, ale i interpunkci a použitý slovosled, a nabízí-li se vícero možných náhledů na obsah normy, upřesnit jej pomocí metody jiné. V projednávaném případě má však Ústavní soud za to, že znění textu připouští pouze jediný možný jazykový výklad, a to ten, že krajské soudy rozhodují jako soudy prvého stupně ve sporech z dalších obchodně závazkových vztahů bez ohledu na další specifikaci jejich subjektů s dále stanovenými výjimkami a v rámci této skupiny případů i spory o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Čárkami před a za obratem "včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" je naznačeno, že daný text je do věty vložen. Věta musí být funkční i bez něj a podmínky v takto "vytčeném" obratu nelze vztahovat i na zbylou část textu. S ohledem na pravidlo, obsažené v úvodní větě tohoto odstavce, pak ani nelze přistoupit k dalším metodám výkladu a obsah normy jimi zpřesňovat, neboť vykládané ustanovení nenabízí více verzí na výběr. Šlo-li skutečně o nepřesnost zákonodárce, pak je pouze na něm, aby ji v některé z četných novel občanského soudního řádu odstranil. Je třeba také uvést, že ani výše zmíněný argument, týkající se smyslu aplikovaného ustanovení, dle něhož by výčet některých "absolutních obchodů", v ustanoveních, které §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. předcházejí, neměl smysl, když by byl pokryt písmenem r) cit. ustanovení, není zcela korektní, neboť v případech "absolutních obchodů" vyčtených v jiných ustanoveních §9 odst. 3 je založena věcná příslušnost krajských soudů bez dalšího, zatímco v této "zbytkové" kategorii, je dána, jen pokud nejde o výjimku, uvedenou v §9 odst. 3 písm. r) body 1. až. 6. o.s.ř., kterážto pochopitelně pro jiná ustanovení neplatí.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se toho, zda je či není podnikatelem, Ústavní soud podotýká, že vstupuje při zabezpečování veřejných potřeb s podnikateli ve smyslu ustanovení §261 odst. 2 obch. zákoníku do obdobně závazkových vztahů a z hlediska hmotného práva má tedy postavení obdobné podstavení podnikatele. Je pak logické, že hmotněprávní úpravě by měla odpovídat i úprava procesní, resp. je ústavně konformním postupem, pokud obecný soud procesní předpis aplikuje v logické shodě s předpisem hmotněprávním.
Ústavní soud si je vědom toho, že dle §169 odst. 2 o.s.ř. nemusí usnesení soudu, vydané dle §104a o.s.ř., obsahovat odůvodnění a Vrchní soud v Olomouci tedy z hlediska zákona nepochybil, pokud napadené rozhodnutí neodůvodnil. Má však za to, což uvádí jen jako obiter dictum, že v případech jako je tento, kdy výklad aplikovaného ustanovení může být nejednotný, by bylo alespoň stručné odůvodnění závěrů namístě s ohledem na unifikaci praxe a požadavek právní jistoty.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu