ECLI:CZ:US:2007:2.US.82.06.1
sp. zn. II. ÚS 82/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti Ing. J. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. T. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 16 C 122/2003, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.11. 2005, sp. zn. 1 Co 243/2005, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,, zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených práv garantovaných čl. 10 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených kopií rozhodnutí zjistil následující:
Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 16 C 122/2003, žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ing. J. M. (v původním řízení žalovanému) bylo uloženo zdržet se tvrzení o stěžovateli, že prováděl jakékoliv zásahy do zápisů z jednání představenstva RASTRA AG-CZ a.s., dále aby žalovanému bylo uloženo dopisem specifikovaného znění adresovaným na uvedená místa, odvolat svá tvrzení o stěžovateli, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a aby žalovanému bylo uloženo zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku částku 100.000,- Kč. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. V této žalobě stěžovatel tvrdil, že ho žalovaný poškodil svými nepravdivými výpověďmi v rámci trestního řízení. Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku konstatoval, že ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle §13 občanského zákoníku, musí být mj. splněna podmínka neoprávněného zásahu. Neoprávněným zásahem je kupříkladu nepravdivé nebo pravdu zkreslující tvrzení, které je objektivně způsobilé vyvolat v osobnostní sféře objektu zásahu újmu, projevující se snížením vážnosti nebo důstojnosti, které požívá ve společnosti a jež v souhrnu vytváří jeho pověst. Ke vzniku občanskoprávních sankcí musí být tedy splněny určité hmotněprávní předpoklady. Mimo jiné musí jít o takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který odporuje objektivnímu právu, tj. právnímu řádu. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nemůže jít tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládal zákon. Mezi tyto případy náleží i výkon práva svědecké výpovědi v trestním řízení. Z přiloženého trestního spisu soud zjistil, že žalovaný byl poučen o povinnostech svědka a byl upozorněn i na nebezpečí trestního stíhání, obvinil-li by křivě jiného ze spáchání trestného činu v úmyslu přivodit mu trestní stíhání nebo pokud by úmyslně uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo by tuto okolnost zamlčel. Dále byl, stručně řečeno, dotazován na důvody vzniku rozdílných verzí zápisu ze společné porady představenstev specifikovaných obchodních společností, které objasňoval. Civilní soud dospěl k závěru, že žalovaný v trestním řízení po řádném poučení plnil svou zákonnou povinnost. Výpověď souvisela s předmětem řízení, přičemž důvodnost položených otázek, na něž odpovídal, byla věcí uvážení vyslýchajícího. Tvrzený zásah nelze podle názoru soudu považovat za neoprávněný. Za těchto okolností nelze svědku, vypovídajícímu pod sankcí trestního stíhání pro křivou výpověď v trestním řízení, prostřednictvím občanskoprávního řízení uložit, aby svou výpověď měnil či odvolával.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 1 Co 243/2005, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a neshledal zásah do osobnostních práv neoprávněným.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Opakuje svá tvrzení uplatňovaná před oběma obecnými soudy a dále v ní namítá, že pokud zde existují skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že bylo zasaženo do jeho osobnostních práv (právo na ochranu cti, lidské důstojnosti a svého jména), je lhostejno, zda se tak stalo při soudním řízení, plněním svědecké výpovědi, či jakkoli jinak. Tím, že se Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně dále odmítl zabývat meritem žaloby stěžovatele a tím, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací jeho rozsudek bez dalšího potvrdil, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále poukazuje na právní úpravu trestního řízení, podle níž nemá prostor se domáhat přezkumu postupu vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce.
Stěžovatel žádá o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť jeho osobní a majetkové poměry vylučují možnost placení nákladů spojených se zastoupením advokátem.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci před obecnými soudy. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že není součástí obecné soudní soustavy, a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejména s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná ústavně zaručená základní práva a svobody. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. Ústavní soud ovšem v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními neshledal. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o ochraně osobnosti věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Námitkami, týkajícími se průběhu trestního řízení se Ústavní soud, vázán petitem projednávané ústavní stížnosti, nemohl zabývat. Stěžovateli nic nebrání, aby své výtky případně uplatnil v dalších stádiích trestního stíhání, případně v trestní věci podal samostatnou ústavní stížnost.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení čl. 10 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny či čl. 6 a čl. 8 Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nepovažuje za důvodný ani návrh stěžovatele na náhradu nákladů dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky je tedy v řízení před Ústavním soudem pravidlem, z něhož existují výjimky, uvedené např. v cit. §62 odst. 4 zák. o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě Ústavní soud k takovému postupu, zejména vzhledem k výsledku řízení, neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu