ECLI:CZ:US:2007:2.US.825.06.1
sp. zn. II. ÚS 825/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem 186 00 Praha 8, Křižíkova 56, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 28 Cdo 2448/2006-65, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, č. j. 25 Co 90/2006-47, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a MUDr. M. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítá porušení práva na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále namítá rozpor napadených rozsudků s čl. I odst. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 2 429 660,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 22. 12. 1997 do zaplacení. Tento nárok byl uplatněn společně s nárokem na vydání 1/4 domu čp. 1064 s pozemkem parc. č. 87 v Praze 5 - Smíchov. Spor vznikl tak, že stěžovatel původně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, na vydání spoluvlastnického podílu na výše uvedených nemovitostech. Šlo o majetek, který původně patřil rodičům stěžovatele a vedlejší účastnice, a jenž postupně přešel na stát, a to dílem jako konfiskát, na základě odsouzení vedlejší účastnice pro trestný čin opuštění republiky, a dílem byl darován státu stěžovatelem a jejich matkou. Vedlejší účastnice v době účinnosti zákona neměla trvalý pobyt na území tehdejšího Československa, a proto byl v té době v restitučním řízení úspěšný pouze stěžovatel. Poté, co se svým nárokem uspěl, prodal předmětné nemovitosti spolu s ostatními spoluvlastníky za částku 14 578 000 Kč. Po nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., jímž zrušil pro oprávněné osoby podmínku trvalého pobytu, uplatnila vedlejší účastnice vůči stěžovateli nárok na ni připadajícího odpovídajícího podílu na restituovaném majetku a zaplacení svého podílu na tomto majetku ve výši 1/6 celku v penězích, tedy na částku 2 429 666,60 Kč. Žaloba o zaplacení výše uvedené částky včetně příslušenství byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 C 151/2003-293, vyloučena k samostatnému projednání. V tomto samostatném řízení posléze Městský soud v Praze, jako odvolací soud, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno do částky 2 316 196 Kč. Změnil tento rozsudek v zamítavém výroku tak, že žalobě dále vyhověl do částky 96 667 Kč a jen co do částky 17 073,60 Kč zamítavý výrok potvrdil, a dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení a vedlejší účastnici je nepřiznal, a to ani za řízení před odvolacím soudem.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud dovolání v části, směřující proti výroku, jímž byl potvrzen žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, odmítl a v části napadající výrok odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, zamítl.
Ještě před tím, než se Ústavní soud začne návrhem věcně zabývat, musí zkoumat, zda je přípustný. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Stěžovatel, pokud napadá ústavní stížností rozhodnutí odvolacího soudu, odvozuje včasnost podání datem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto zčásti jako nepřípustné a zčásti zamítnuto. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Pokud dovolání stěžovatele směřovalo proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, byla jeho přípustnost dána toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Závěru Nejvyššího soudu nelze nic vytknout. Pokud stěžovatel dovozoval dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu na základě toho, že v průběhu řízení došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 3. 6. 2003, č. j. 7 C 151/2003-215, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, č. j. 64 Co 328/2003-237, nezvážil dostatečně, že zrušený rozsudek soudu prvního stupně žalobě vyhověl, a tudíž nový rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 10. 2005, č. j. 7 C 73/2005-23, nebyl rozhodnutím, kterým by bylo rozhodováno "jinak" než v dřívějším rozhodnutí proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, jak to má na mysli shora citované ustanovení.
V tomto směru byl o podmínkách přípustnosti dovolání stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen. Avšak žádnou otázku zásadního právního významu tak, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, nenastolil. Za této situace je proto ústavní stížnost, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, nepřípustná, neboť byla podána po lhůtě, která počala běžet již doručením rozsudku odvolacího soudu. Ten byl stěžovateli doručen dne 11. 7. 2006 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 19. 12. 2006. Na daný případ nelze ani aplikovat výjimku vyplývající z ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost tak byla podána řádně ve lhůtě stanovené zákonem jen proti rozhodnutí dovolacího soudu a proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na prvém místě brojí proti stanovisku Nejvyššího soudu v otázce přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a namítá, že byl zkrácen ve svém právu podat dovolání jak z hlediska jeho přípustnosti, tak z hlediska rozsahu dovolacích důvodů. Porušení práva na spravedlivý proces dále spatřuje v tom, že odůvodnění rozsudků nalézacích soudů jsou podle jeho názoru nepřezkoumatelná pro absenci rozhodujících skutkových zjištění o vzniku nároku, který byl předmětem řízení před soudy, neboť neobsahuje údaj o datu doručení výzvy k vydání věci. Obecné soudy dále nesprávně vyložily ustanovení §3 odst. 4 písm. a), b) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, a to v jeho neprospěch. Dále namítá rozpor napadených rozsudků s čl. I odst. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ze kterého vyplývá, že:
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Ústavní soud si vyžádal stanoviska soudů, proti jejichž rozhodnutím ústavní stížnost směřuje, a dále stanovisko vedlejší účastnice řízení. Žádné z těchto stanovisek neobsahuje nové skutečnosti, které by byly rozhodné pro posouzení věci Ústavním soudem. Tato stanoviska účastníkům a vedlejší účastnici řízení nerozesílal a ve svém rozhodování z nich z toho důvodu nevychází ani neuvádí jejich obsah.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7 C 73/2005, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud bylo stěžovatelem spatřováno ve výkladu Nejvyššího soudu v otázce přípustnosti dovolání, Ústavní soud již zaujal stanovisko vyjádřené shora. Ostatní námitky, které stěžovatel zahrnuje pod pojem porušení pravidel spravedlivého procesu, nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než opakováním výhrad, které uplatňoval v odvolání a posléze i v dovolání. Jedná se ve skutečnosti o výklad podústavního práva, jehož přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud sice na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. O takový případ však v daném případě nejde. Ústavní soud nesdílí stanovisko stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná proto, že chybí zjištění o datu doručení výzvy k vydání věci. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvádí, kdy a vůči komu vedlejší účastnice uplatnila nárok na vydání svého spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech. Není pochyb o tom, že od prvního okamžiku, kdy to bylo možné, vedlejší účastnice dala jasně najevo, že chce vrátit svůj majetek. V tomto směru jsou zjištění obecných soudů úplná. Ústavnímu soudu nepřísluší tato zjištění a jejich hodnocení z důvodů již uvedených přehodnocovat. Na tomto místě musí být připomenuto, že právo na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny, negarantuje účastníkovi úspěch v řízení, ale právo, aby v řízení bylo postupováno podle předem stanovených pravidel a tato pravidla byla dodržována ve vztahu ke všem účastníkům v průběhu celého řízení, a aby o předmětu řízení rozhodoval nezávislý a nestranný soud. To se týká i další námitky stěžovatele, který vytýká obecným soudům nesprávný výklad ustanovení §3 odst. 4 písm. a), b) zák. č. 87/1991 Sb. Ve skutečnosti jde o výklad, který plně odpovídá rozhodovací praxi obecných soudů, na kterém se judikatura ustálila. V takové souvislosti lze jen těžko hovořit o tom, že by šlo o výklad extrémní, jak tvrdí stěžovatel.
Stěžovatel pak dále namítal rozpor napadených rozsudků s čl. I odst. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.
Článek 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy především vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení vlastníka majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy [viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice, 2002, odst. 45 a násl.].
Nutno předeslat, že Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že pokud jde o soulad restitučního zákonodárství České republiky s Úmluvou, Úmluva státům neukládá žádné omezení jejich volnosti, pokud se týče úpravy rozsahu působnosti právních předpisů, které mohou přijmout v oblasti restituce majetku, a stanovení podmínek, za jakých umožní navrácení vlastnických práv osobám, které jich byly zbaveny.
Ke zbavení stěžovatelů jejich majetku došlo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jež ve svém ustanovení §5 odst. 5 umožňuje tzv. opomenutým oprávněným osobám uplatňovat své nároky vůči těm oprávněným osobám, jimž byla věc vydána, a tak ve svém důsledku tyto osoby připravit o majetek, s nímž disponují. Z toho nutno dovodit, že podmínka zákonnosti zde byla naplněna. V této souvislosti však Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů. Otázkou ústavnosti této právní úpravy se již Ústavní soud zabýval v nálezu č. 2/1997 Sb. Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu; z toho důvodu může na uvedený nález odkázat, aniž by považoval za účelné k argumentaci stěžovatele v daném směru dále se podrobněji vyjadřovat či s ní polemizovat.
Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 dodatkového protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice, viz výše citovaný rozsudek ve věci Pincová a Pinc (odst. 47 a násl.). Podle Evropského soudu pro lidská práva je legitimním cílem restituce náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav. Současně však Evropský soud pro lidská práva vyslovil názor (viz odst. 58 a násl. cit. rozsudku), že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatel nebyl nucen snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což by porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Dle názoru Ústavního soudu je v projednávaném případě významné, že obě oprávněné osoby, tj. stěžovatel a vedlejší účastnice, byli dětmi původních vlastníků, a tedy k nim měly rovnocenný příbuzenský vztah. Za situace, kdy Ústavním soudem byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území republiky (nález č. 16/1994 Sb.), pak lze považovat za spravedlivé, že za okolností daného případu žádná z oprávněných osob nebyla znevýhodněna, pokud jde o podíl na restituovaném majetku.
Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel nebyl nucen v důsledku ústavní stížností napadených rozsudků snášet zvláštní a přílišnou zátěž, která by porušila spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu, a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Nedošlo tedy k porušení čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. čl. 11 Listiny.
Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to pokud směřovala proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, jako nepřípustnou, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána po lhůtě, a pokud směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu a proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu