ECLI:CZ:US:2007:2.US.830.06
sp. zn. II. ÚS 830/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. H., zastoupenou JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Bezděkovská 65, Strakonice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.11. 2006, č. j. 5 Co 2773/2006 - 228, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9.10.2006, č.j. 4 C 262/2004 - 214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
U Okresního soudu ve Strakonicích se vedlejší účastnice J. H. domáhala žalobou ze dne 17. 12. 2004 proti žalované J. G. a stěžovatelce zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu č.p. 320 v Blatné na stavební parcele 276/1 a stavební parcely č. 276/1 a dále k domu č.p. 375 na stavební parcele č. 276/2 a stavební parcely č. 276/2 vše v k.ú. Blatná. Jednalo se o areál zámku v Blatné. V průběhu řízení písemným podáním ze dne 20. 5. 2006 podaly obě žalované soudu I. stupně vzájemný návrh, aby bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví k dalším nemovitostem ve vlastnictví účastnic v Buzicích a Myšticích. Výše citovaným usnesením soud I. stupně vzájemný návrh žalovaných pokud se týkal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vyloučil k samostatnému projednání pod sp. zn. 2 C 146/2006.
Proti citovanému usnesení soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání a namítala, že usnesení, jímž byly vyloučeny věci k samostatnému projednání není usnesením, které by upravovalo vedení řízení. Odvolací soud odvolání stěžovatelky výše citovaným usnesením odmítl s konstatováním, že usnesení o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, a proti takovému usnesení není odvolání přípustné podle §202 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a ztotožnil se tak se závěry soudu I. stupně o tom, že řízení o zrušení podílového vlastnictví účastnic k zámku v Blatné se nehodí ke spojení s řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v Buzicích a Myšticích.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že v obou rozhodnutích obecné soudy prosazovaly názor, že rozhodnutí o vyloučení věcí k samostatnému projednání je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, proti kterému není odvolání přípustné. Stěžovatelka má zato, že jak rozhodnutí soudu I. stupně o vyloučení věcí k samostatnému řízení, tak rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její odvolání, jsou rozhodnutími, které porušují její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst.1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že rozhodnutím procesní povahy rozhodně není rozhodnutí, kterým se proti vůli účastníka mění předmět řízení. Dále namítá, že obecně vzato lze říci, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví týchž spoluvlastníků v týchž spoluvlastnických poměrech v témže regionu nelze shledat nevhodnými ke společnému řízení, ve své podstatě se ani nejedná o společné řízení, ale o řízení jedno. Vyloučil-li tedy obecný soud některé nemovitosti žalované ve spoluvlastnictví se žalobkyní k samostatnému řízení jako věc nevhodnou ke společnému řízení s ostatními nemovitostmi, pak jde o rozhodnutí, které je v rozporu s právem žalované na spravedlivý proces. Stěžovatelka má dále zato, že porušením jejího práva na spravedlivý proces je, jestliže je jí odepřeno právo na opravný prostředek proti rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému řízení s poukazem na ustanovení §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V ustanovení §112 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. jsou stanoveny podmínky, za kterých mohou věci být spojeny ke společnému řízení či vyloučeny k samostatnému řízení. Není tedy ponecháno na libovůli soudu, zda tak učiní či nikoliv, soud musí tyto podmínky respektovat. Je-li však upřeno účastníku řízení právo podávat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí, nemusí ctít žádné podmínky, tedy ani ty, které jsou vysloveny v zákoně. Takový názor je dle stěžovatelky nepřijatelný, rozhodnutí soudu o vyloučení věci k samostatnému řízení není rozhodnutím upravujícím vedení řízení a nepochybně je proti němu opravný prostředek přípustný. Z těchto důvodů proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná usnesení zrušil.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ohledně námitky porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající v nesprávném posouzení věci obecnými soudy a v důsledku toho odepření práva podat opravný prostředek, se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny a právní normy aplikovaly ústavně konformním způsobem. Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatelka ve svém odvolání uvedla. Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Další argumenty stěžovatelky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou v podstatě opakováním námitek, které uplatnila již v podaném odvolání a jimiž se odvolací soud zabýval ve svém rozhodnutí. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejího základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Jiří Nykodym
předseda senátu