ECLI:CZ:US:2007:2.US.839.06
sp. zn. II. ÚS 839/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. P. a M. P.,právně zastoupených JUDr. Petrem Permanem, advokátem se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 16 Co 310/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2006, napadli shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv s svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V projednávané věci se žalobce E. P. domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 9 vůči své bývalé manželce a zletilému synovi (stěžovatelé) vyklizení bytové jednotky v domě žalobce, společných prostor a pozemků. Svůj návrh odůvodnil žalobce tím, že po rozvodu manželství stěžovatelka společně se synem nadále obývá bez právního důvodu byt a další prostory v domě, který je ve výlučném vlastnictví žalobce již z doby před uzavřením manželství.
Žalovaní se bránili tím, že po dobu po rozvodu manželství žalobce a žalované bylo dohodnuto, že může i nadále byt v domě žalobce užívat zejména proto, že do péče žalované byly svěřeny obě nezletilé děti. Dokonce mělo být ujednáno, že jakmile synové nabudou zletilosti, žalobce jim dům daruje.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 38 C 122/2004, bylo žalobě vyhověno v celém rozsahu s tím, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit bez náhrady. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný dům poté, co manželství žalobce a žalované bylo rozvedeno a poté, co žalobce vyzval žalované k vyklizení, bez právního důvodu, a tím zasahují neoprávněně do vlastnického práva žalobce. Vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady neshledal soud v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku podali žalovaní odvolání a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 55 Co 249/2005, napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že povinnost žalovaných vyklidit nemovitosti je podmíněna zajištěním náhradního bytu. Odvolací soud vytýkal soudu I. stupně nevyvození odpovídajících právních závěrů ze skutečnosti, že žalovaná je rozvedenou manželkou žalobce, které byl druhý žalovaný svěřen do výchovy a dosud s ní vede společnou domácnost. Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela a je povinen byt vyklidit, není v obč. zák. výslovně upraven. Přesto však dle názoru soudu nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení musí být posouzeno analogicky s ust. §713 odst. 1 obč. zák. upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství odvozen od existence manželství. Žalované jako rozvedené manželce v případě vyklizení zásadně náleží právo na náhradní byt a jen v případě existence důvodů hodných zvláštního zřetele by bylo možno povinnost k vyklizení vázat na zajištění náhradního ubytování. Takové důvody však odvolací soud neshledal.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze de 4. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 508/2006, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, podle něhož nemají některé závěry odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování a naopak odvolací soud pominul právně významná skutková zjištění.
Odvolací soud věc znovu projednal a rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně se mění jen tak, že povinnost žalovaných vyklidit nemovitosti se stanoví do 30 dnů po zajištění náhradního ubytování. Odvolací soud znovu posoudil všechna učiněná skutková zjištění a dospěl k závěru, že jako náhrada za vyklizení nemovitosti postačí žalovaným náhradní ubytování, neboť vzal do úvahy, že žalovaní za více jak třináct let za bydlení v předmětném domě nic neplatili a dům fakticky neudržovali. Na druhou stranu však odvolací soud neshledal, že jednání žalovaných dosáhlo takové intenzity, která by umožňovala vyklidit nemovitost zcela bez náhrady. Přihlédl zejména k tomu, že šlo o dlouhodobé užívání nemovitosti a žalobce požadoval úhradu teprve od roku 2003 a rovněž k tomu, že se nejedná pouze o spor rozvedených manželů, ale i o spor mezi otcem a synem, a bylo by naopak v rozporu s dobrými mravy, kdyby vyklizení, byť zletilého syna, bylo bez jakékoli náhrady.
Stěžovatelé s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a v ústavní stížnosti zejména namítají, že nelze učinit právní závěr o tom, že žalovaný syn užívá dům svého otce bez právního důvodu a je tedy povinen dům vyklidit. Právo bydlet v domě mu vzniklo jako příslušníkovi domácnosti a nic na tom nemohl změnit ani rozvod rodičů. Stěžovatelé nepopírají, že i v těchto případech má rodič v odůvodněných případech právo domáhat se, aby potomek rodičovský byt vyklidil, ale pouze analogicky s ust. §711 a násl. občanského zákoníku (výpověď ze strany pronajímatele) a za adekvátní náhradu (§712 obč. zák.). Stěžovatelé dále namítají, že některé skutkové závěry obecných soudů jsou jednostranné a odporující ostatním výsledkům řízení.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze, který má za to, že práva stěžovatelů porušena nebyla a ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřovali stěžovatelé převážně v tom, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, a na základě nesprávných skutkových zjištění učinily rovněž nesprávné právní závěry. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, že by došlo k porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), by se Ústavní soud mohl ústavní stížností zabývat meritorně. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Odvolací soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost především směřuje, se všemi námitkami stěžovatelů zabýval, jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud postupoval dle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle které "nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví druhého z nich, na bytovou náhradu (co do jejího druhu /kvality), je proto nutno posoudit podle obecné úpravy, obsažené v ustanovení §712 odst. 3 větě druhé obč. zák., které je této situaci ustanovením obsahem i účelem nejbližším (§853 obč. zák.). Vznikne-li totiž podle §704 odst. 1 obč. zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na §705 odst. 1 obč. zák.) míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi - vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi - tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě, patřícím druhému z nich, právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v 712 odst. 3 větě první obč. zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování" (viz např. rozh. 26 Cdo 2962/99, 26 Cdo 2293/2004).
Ve vztahu ke stěžovateli, synovi žalobce, lze odkázat na závěr Ústavního soudu uvedený v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 114/99, že "občanský zákoník neupravuje výslovně, že osoba užívající byt na základě odvozeného právního důvodu, tedy kupř. z důvodu příbuzenského vztahu k vlastníku budovy, v níž užívala byt s jeho souhlasem, má po odvolání tohoto souhlasu nárok na bytovou náhradu ( §712 občanského zákoníku ), vznikající zásadně jen za předpokladu zániku nájemního práva k bytu. Ústavní soud souhlasí s názorem, jenž Nejvyšší soud ČR vyslovil ve svém rozsudku sp. zn. 3 Cdon 131/96, že v takovém případě ustanovení §712 a §713 občanského zákoníku, a to ani analogicky (§853 občanského zákoníku), použít nelze. Nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze však zmírnit postupem podle §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy." Odvolací soud, jak vyplývá z jeho rozsudku, se touto otázkou taktéž zabýval, a shledal, že by v rozporu s dobrými mravy bylo, pokud by měl, byť již zletilý, syn žalobce nemovitost vyklidit bez jakékoli náhrady.
Proti závěru odvolacího soudu o nutnosti poskytnout žalovaným před vyklizením nemovitosti náhradní ubytování, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Pokud soud neshledal důvody pro poskytnutí náhradního bytu, ale pouze náhradního ubytování, a tento svůj závěr řádně odůvodnil, jedná se o jeho nezávislé právní posouzení dané věci, jejíž posuzování a přehodnocování Ústavnímu soudu, jak již bylo řečeno výše, nepřísluší.
Pokud stěžovatelé namítali nesprávnost hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. V daném případě obecné soudy jasně a zřetelně vyložily, na jakých zjištěních svá rozhodnutí postavily a jaké právní závěry z nich vyvodily.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu