ECLI:CZ:US:2007:2.US.840.06
sp. zn. II. ÚS 840/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. F. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, se sídlem Prokopská 8, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2006, sp. zn. 15 Co 444/2006, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. října 2006, sp. zn. 16 C 328/2006, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MELLKINGS HOLDING a. s., se sídlem Lipí 53/2168, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. prosince 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. října 2006, sp. zn. 16 C 328/2006, kterým mu bylo uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatil na náhradě nákladů řízení částku ve výši 29.095,50 Kč, protože se nedostavil k nařízenému ústnímu jednání, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2006, sp. zn. 15 Co 444/2006, kterým bylo usnesení soudu prvého stupně potvrzeno s doplněním údaje o platebním místě. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byl porušen zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a tím i (blíže neuvedeným způsobem) Listina základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z připojených fotokopií napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel po vedlejším účastníkovi řízení domáhá zaplacení 10.000.000 Kč s příslušenstvím. Soud prvého stupně nařídil ústní jednání na den 12. října 2006 ve 14:00 hodin, a na uvedený termín předvolal stěžovatele i jeho právního zástupce obsílkami, které oba jmenovaní obdrželi dne 4. září 2006. V pondělí dne 9. října 2006 zaslal stěžovatel telefaxem soudu podání, kterým se ze zdravotních důvodů z uvedeného jednání omluvil a požádal o jeho odročení. V tomto podání rovněž uvedl, že jsou k němu přiloženy tři přílohy, které jeho omluvu a žádost odůvodňují, které však ve skutečnosti telefaxem doručeny nebyly. Stejnopis podání a přílohy, obsahující kopii neschopenky a lékařské zprávy, byly soudu doručeny poštou až v den nařízeného ústního jednání. Soud si telefonicky ověřil zdravotní stav stěžovatele u ošetřující lékařky, zejména s ohledem na to, že podle předložené neschopenky byly stěžovateli povoleny každodenní vycházky v době od 12:00 do 16:00 hodin, a podle lékařské zprávy jízda na kole. Poté konstatoval, že stěžovatel zmařil nařízené ústní jednání tím, že svoji omluvu zaslal soudu až na poslední chvíli, přičemž odpovědnost účastníka hradit náklady takto zmařeného jednání protistraně je podle §147 občanského soudního řádu objektivní. Nadto konstatoval, že ze soudem zjištěných skutečností je omluva stěžovatele na samé hranici důvodnosti. V důsledku toho uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady vedlejšího účastníka řízení za zmařené ústní jednání. Závěry soudu prvého stupně k odvolání stěžovatele potvrdil i odvolací soud.
V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že napadenými rozhodnutími byly porušeny zákonné zásady léčebného režimu a zákonná práva a povinnosti pacientů. Má zato, že jeho žádosti o odročení mělo být pro jeho onemocnění bez dalšího vyhověno, případně měl být dán podnět k přezkumu jeho zdravotního stavu za účelem zajištění jeho účasti u soudního jednání bez újmy na zdraví. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že bylo jeho povinností si ověřit, zda řízení bude skutečně odročeno. Polemika o vypovídací hodnotě faxové doručenky ohledně obsahu odeslaných listů mu podle něj nemístně podsouvá nekalé úmysly ke zmaření jednání. Tvrdí, že za neúčast u jednání pro zdravotní indispozici nemůže být sankcionován, ale naopak mu musí být zaručena účast ve spravedlivém procesu.
Ústavní soud se v minulosti při posuzování ústavních stížností opakovaně zabýval právní úpravou náhrady nákladů civilního soudního řízení a shledal ji souladnou s ústavním pořádkem. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 563/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 30. U. 8. str. 519) dovodil, že smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly tomu, kdo jejich vznik zavinil, nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala. V takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení, eventuálně též náhoda, a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka. Od tohoto zásadního právního náhledu se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v nyní posuzovaném případě.
Z výše uvedeného ustáleného právního náhledu Ústavního soudu se pak jeví být argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám tvrdí, že úkon (telefaxovou zprávu) směřující k odročení soudem nařízeného jednání učinil až v týdnu, v němž se mělo ústní jednání konat, ačkoliv důvody, které jej k tomu vedly, znal nejpozději již v týdnu předcházejícím. Stěžovatel přitom nezpochybňuje, že poštou došlo uvedené podání (včetně nezbytných příloh) soudu až v den nařízeného jednání, a že v mezidobí se soudem nijak nekomunikoval. Postup obecných soudů, které jednak konstatovaly, že telefaxová zpráva stěžovatele byla doručena bez nezbytných příloh, a které tuto okolnost vyhodnotily s ohledem na zákonné ustanovení jako objektivně jdoucí v neprospěch stěžovatele, lze proto shledat ústavně souladným. Obecné soudy zcela splnily svoji povinnost zajistit spravedlivé řízení bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Přístup stěžovatele, který komplexně není hoden ústavní ochrany (qui alterum incusat probri, eum ipsum se enitere oportet) dokresluje i to, že stěžovatel ani nijak nezpochybňuje, že v termínu nařízeného ústního jednání měl ošetřujícím lékařem povoleny vycházky, a že mu objektivně nic nebránilo se jednání u soudu zúčastnit.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k jakémukoliv porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu