ECLI:CZ:US:2007:2.US.851.07.1
sp. zn. II. ÚS 851/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Vanke, správce konkursní podstaty úpadce Stavebního podniku Teplice, akciové společnosti v likvidaci, zastoupeného Mgr. Ivou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem Baarova 1594/1, Teplice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. března 2007, sp. zn. 15 Ca 284/2006, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu v Teplicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. března 2007 se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. března 2007, sp. zn. 15 Ca 284/2006, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze shodných tvrzení účastníků řízení a z předložené kopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Teplicích rozhodl o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty, vykázanému k 16. říjnu 2006 (tj. po 12. listopadu 1998, kdy byl na majetek úpadce prohlášen konkurs), na úhradu nedoplatku silniční daně vykázanému u téhož správce daně k témuž dni. Následně správce daně zamítl reklamaci stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí. Ke správní žalobě byla obě rozhodnutí správce daně zrušena. Ve vztahu k náhradě nákladů soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. s odůvodněním, že stěžovatel byl sice procesně úspěšný, avšak jedná se o správce konkursní podstaty, který je sám advokátem, a proto nebylo nezbytné, aby se nechal v projednávané věci zastupovat dalším advokátem.
Stěžovatel uvádí, že byl aplikován ve skutečnosti §60 odst. 7 s. ř. s. a nikoliv §60 odst. 1 s. ř. s., jak bylo v rozhodnutí uvedeno. I materiálně však považuje rozhodnutí za svévolné a poukazuje na rozhodnutí téhož soudu ve věci sp. zn. 10 Co 610/2001 (in systém Aspi), kterým byly přiznány žalobci - advokátovi - jako náklady řízení odměna za zastoupení v řízení jiným advokátem. Dále poukazuje na to, že právní pomoc advokátkou byla v daném případě poskytována na základě mandátní smlouvy, schválené věřitelským výborem, jehož členem je i vedlejší účastník řízení. Vytýká soudu, že nepřiznání nákladů řízení bylo použito v rozporu se zásadou výjimečnosti takového postupu a zasáhlo tak do jeho práva na právní pomoc v řízení před soudem. Poukazuje i na kritéria odůvodnění rozhodnutí o důvodech zvláštního zřetele vyvozená např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 727/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 22. N. 75. str. 145) a rozvádí, že možnost nepřiznat náhradu nákladů řízení má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, v opačném případě se jedná o projev libovůle. Soud se však nijak nezabýval existencí podmínek pro nepřiznání náhrady nákladů řízení a nelze přehlédnout, že řízení bylo nepřípustnou kompenzací veřejnoprávních pohledávek ze strany vedlejšího účastníka řízení, ačkoliv byla protizákonnost takového postupu vedlejšímu účastníkovi řízení známa. Považuje za zarážející, že soud v důsledku legitimní obrany stěžovatele chrání správce daně před předvídatelnými následky.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že se podle jeho názoru nejednalo o věc složitou, neboť ohledně projednávané problematiky existuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 648/04 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 38. N. 145. str. 135) a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 37/2006 (in http://www.nssoud.cz/ navštíveno 27. září 2007) a žaloba byla sepsána o třech stručných bodech včetně petitu. Obdobné žaloby přitom stěžovatel shodně zastoupen podal i v dalších případech. Důvodem pro zastupování správce konkursní podstaty - advokáta - dalším advokátem podle něj nemůže být to, že Finanční úřad v Teplicích soustavně porušuje zákon prováděním nepřípustných zápočtů. Poukázal dále na to, že Finanční úřad v Teplicích v této věci podal kasační stížnost, jejíž vyřízení by však s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v dané problematice nemělo trvat delší dobu.
Finanční úřad v Teplicích uvedl, že proti rozsudku napadenému ústavní stížností podal kasační stížnost. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta s ohledem na to, že před jejím podáním nebyly ještě vyčerpány veškeré prostředky k ochraně práv stěžovatele, byť nebyly podány stěžovatelem samým, nýbrž druhou stranou sporu.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, které mu zákon poskytuje. V této souvislosti Ústavní soud vyšel z §104 odst. 2 soudního řádu správního, podle kterého je nepřípustná mimo jiné kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Nelze tedy souhlasit s názorem vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny zákonné prostředky k ochraně práva, neboť návrh směřuje výlučně proti výroku o náhradě nákladů řízení, a v této věci administrativní soudní proces žádný prostředek k ochraně práva nezná. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná a nikoliv zjevně neopodstatněná.
Vedle toho se však ústavní soud musel vypořádat se skutečností, že vedlejší účastník řízení podal kasační stížnost proti meritu věci. V této souvislosti Ústavní soud zjistil, že řízení o kasační stížnosti je vedeno pod sp. zn. 9 Afs 100/2007, a bylo usnesením ze dne 16. července 2007 přerušeno s ohledem na to, že byl v právně obdobné věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 85/2004 podán Nejvyšším správním soudem návrh na zrušení §37a zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §105 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který je v současnosti veden pod sp. zn. Pl. ÚS 12/06.
Bez ohledu na to, jak bude rozhodnuto o kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení, natož o návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení předmětných zákonných ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bude vydáno na základě poněkud jiné právní situace. Jde o to, že ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, není totožné s ustanovením §37a odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Zatímco judikatura, o níž se zmiňuje stěžovatel a Krajský soud v Ústí nad Labem, se vztahuje k právní úpravě v době účinnosti zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, proběhl předmětný daňový případ až za účinnosti zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
V souladu s principem sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů nemůže Ústavní soud rozhodnout o podané stížnosti do doby, než bude rozhodnuto o kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení. V opačném případě by totiž rozhodnutí Ústavního soudu mohlo za určitých okolností způsobit pro další postup obecných soudů jen těžko řešitelnou procesní situaci. Nelze přitom předpokládat, že by o kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení mohlo být rozhodnuto v krátké době.
Proto Ústavní soud v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby skončení řízení o kasační stížnosti, vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Afs 100/2007.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu