ECLI:CZ:US:2007:2.US.87.06.2
sp. zn. II. ÚS 87/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele AUTO COMMERCE, s. r. o., IČ 25 12 38 82, se sídlem v Praze 8, Vítkova 7/247, zastoupeného JUDr. L. Ch., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 28 Cdo 2355/2005-217, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, sp. zn. 16 Co 450/2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Československé automobilové opravny, státní podnik v likvidaci, Průběžná 76, Praha 10, zastoupeného JUDr. S. P. a V. W., bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Žalobce (Československé automobilové opravny, státní podnik v likvidaci - vedlejší účastník) se podanou žalobou původně domáhal určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 30. září 1991, uzavřené mezi ním a prvním žalovaným (V. W. - vedlejší účastník), jakož i následné kupní smlouvy ze dne 6. května 1998, uzavřené mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným (AUTO COMMERCE, s. r. o. - stěžovatel). V průběhu řízení došlo ke změně žalobního petitu a nakonec Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2005, sp. zn. 16 Co 450/2004 (poté co jeho předchozí rozhodnutí ve věci bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1478/2004), a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. června 2002, č. j. 8 C 16/99-131, ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným ve výroku, označeném I., a to ve znění, že se určuje, že žalobce má právo hospodaření k nemovitostem blíže specifikovaným v tomto výroku (dále jen "předmětné nemovitosti"). Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. změněn ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným tak, že žaloba žalobce na určení práva hospodaření k předmětným nemovitostem byla zamítnuta. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 byl dále změněn ve výrocích označených II. a III. tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti dohody o vydání věcí z 30. září 1991 (uzavřená mezi prvním žalovaným a žalobcem), a o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 6. května 1998 (uzavřené mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhým žalovaným jako kupujícím). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vydání věci (ohledně dvorní vestavby č. p. 247 v Praze), uzavřená mezi žalobcem a prvním žalovaným dne 30. září 1991, je neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), neboť první žalovaný nebyl oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), jež je kogentním ustanovením, obsahujícím taxativní výčet osob oprávněných k vydání věcí. Podle názoru odvolacího soudu je pak následně neplatná i kupní smlouva z 6. května 1998, uzavřená mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným. Vůči prvnímu žalovanému byla žaloba žalobce o určení práva hospodaření zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní legitimace.
Následné dovolání druhého žalovaného bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 28 Cdo 2355/2005-217, zamítnuto. Dovolací soud uvedl, že v rozhodnutí, uveřejněném pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl zaujat právní názor, podle něhož se státní podnik může domáhat jen určení, že má ke sporným věcem právo hospodaření. Dovolací soud dále konstatoval, že právní závěry, které odvolací soud dovodil ze svých skutkových zjištění (a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně), nelze označit za odporující právní úpravě občanského zákoníku o způsobech nabývání vlastnictví, právní úpravě obsažené v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, a ani právní úpravě o nakládání s majetkem svěřeným státním podnikům a o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. V důsledku toho nelze pokládat za nesprávný výsledný určovací výrok rozsudku odvolacího soudu o právu hospodaření žalujícího státního podniku k nemovitostem, o něž v tomto řízení šlo, když v důsledku rozporu s ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích tu nedošlo k vydání nemovitostí oprávněné osobě, která je proto pak nemohla následně převést na druhého žalovaného.
Stěžovatel v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení čl. 11 (ochrana vlastnictví) a čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 bod 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel svoji obsáhlou argumentaci shrnul do následujících bodů:
1. Žaloba žalobce měla být v napadené části zamítnuta a nikoliv v rozporu s rovnými právy účastníků upravena v jeho prospěch vadným postupem soudu, který je v rozporu s občanským soudním řádem a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť žalobce od počátku řízení nijak netvrdil a nijak neprokazoval vznik a existenci práva hospodaření k nemovitostem.
2. Žalobce žádným způsobem neprokázal vlastnické právo České republiky k nemovitostem, od kterého odvozoval svoji aktivní věcnou legitimaci.
3. Žalobce žádným způsobem netvrdil a neprokázal svoje právo hospodaření k nemovitostem.
4. S účinností od 1. července 2002, kdy nabyl účinnosti novelizovaný §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, má státní podnik naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, ale naproti tomu již nemá naléhavý právní zájem na určení práva hospodaření. Argumentace Nejvyššího soudu ČR rozsudkem na základě staré právní úpravy popírající vlastní rozsudek (sp. zn. 28 Cdo 651/2004) po novelizaci zákona nasvědčuje, dle názoru stěžovatele, účelovému výkladu zákona, což je nutno považovat za porušení rovnosti účastníků řízení.
5. Pochybení se dopustil Nejvyšší soud ČR tím, že nezaujal sjednocující stanovisko k otázce vztahu neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví, registrované bývalým státním notářstvím a žaloby na určení vlastnictví (práva hospodaření).
6. Dle názoru stěžovatele není s účinností od 1. ledna 2001, od kdy se nezapisuje právo hospodaření do katastru nemovitostí, dán naléhavý právní zájem na určení práva hospodaření.
7. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu je zcela zmatečný, neboť zatímco rozsudek soudu prvního stupně v odůvodnění výslovně uvádí, že se na straně žalobce jedná o právo výpůjčky, tak výrok rozsudku zní na určení práva hospodaření. Institut práva hospodaření je přitom naprosto rozdílný od institutu výpůjčky jako bezúplatného přenechání nemovitosti do užívání, která sama o sobě vylučuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí. Skutkové zjištění soudu prvního stupně o právu výpůjčky k nemovitostem ve prospěch žalobce samo o sobě vylučuje naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti dohody o vydání věci, neplatnosti kupní smlouvy a práva hospodaření.
8. Neúplné nebo nesprávné posouzení restitučního nároku povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nevyvolává dle názoru stěžovatele absolutní neplatnost dohody o vydání věci podle §39 obč. zák., avšak pouze zakládá právo povinné osoby dovolat se relativní neplatnosti dohody o vydání věci podle §49a obč. zák. Na základě toho se stěžovatel dovolával právě námitky promlčení.
9. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že se soudy nevypořádaly s námitkou nabytí vlastnického práva stěžovatele vydržením. V této souvislosti podotkl, že ačkoli bylo vlastnické právo stěžovatele nabyto nejpozději ke dni právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2003, č. j. 23 Co 60/2003-168, odvolací soud svým postupem stěžovateli toto majetkové právo odňal.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že při posuzování důvodnosti dovolání vycházel ohledně otázky, jak je třeba vykládat nesprávnost skutkového zjištění, které nemá oporu v dokazování, z právního závěru obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve světle těchto závěrů nemohl přisvědčit extenzivnějšímu výkladu žalovaného, že by odvolací soud vzal za prokázáno něco, co ve spise vůbec není. I ohledně dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci Nejvyšší soud ČR jmenovitě uvedl, ze kterých právních závěrů vycházel. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vychází z jiných názorů a na jejich podporu uvádí některé dílčí závěry z jednotlivých rozhodnutí senátů Nejvyššího soudu ČR. Dovolací soud nesdílí názor stěžovatele, že by měl s ohledem na rozdílnou argumentaci v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR zaujmout sjednocující stanovisko, protože nelze přehlížet návaznost právních závěrů senátu dovolacího soudu především na uveřejněnou judikaturu obecných soudů, jakož i to, kdy o právním vztahu bylo soudy obou stupňů rozhodováno.
Městský soud v Praze ve vyjádření účastníka řízení setrval na svých právních závěrech a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení (Československé automobilové opravny Praha, státní podnik v likvidaci) ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na provedené dokazování a obsah spisu. Zdůraznil, že rozhodnutí obecných soudů vycházejí z objektivně zjištěného skutkového stavu a správného právního posouzení.
Druhý vedlejší účastník V. W., aniž by se však nechal právně zastoupit, zaslal Ústavnímu soudu rovněž své vyjádření k žalobě, v němž se postavil na stranu stěžovatele.
Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků řízení opětovně poukázal na rozhodné skutečnosti obsažené v ústavní stížnosti (zejména okolnosti přechodu předmětných nemovitostí na stát a okolnosti přechodu předmětných nemovitostí z otce vedlejšího účastníka na vedlejšího účastníka a jeho prokázání). Dále polemizuje s vyjádřením účastníků řízení a ve vztahu k odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu ČR zdůrazňuje, že se nevypořádaly se stěžovatelem citovanou judikaturou ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu vedlejšího účastníka (Československých automobilových opraven, státní podnik v likvidaci).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 8 příslušný spis (sp. zn. 8 C 16/99).
Ústavní soud na úvod podotýká, že nemohl přehlédnout zcela zjevnou účelovost převodu předmětných nemovitostí z osoby V. W. na spřízněnou společnost AUTO COMMERCE, s. r. o. Na základě této skutečnosti byl Ústavní soud determinován při posuzování otázky platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 6. května 1998 s ohledem na dobrou víru nabyvatele.
Podstatná část argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se týká polemiky především se skutkovými a právními závěry obecných soudů vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů nebo směřuje proti ve věci provedenému důkaznímu řízení (námitky týkající se zjišťování skutkového stavu obsažené zejména v bodech 1., 2., 3.; námitky týkající se právního posouzení věci obsažené zejména v bodech 4, 6., 8. a 9), přičemž stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které vznášel v předchozím řízení. Tato protichůdná argumentace je navíc pouze spoře vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování obecných soudů, zejména soudu odvolacího. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ohledně skutkových zjištění lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Ústavněprávní pochybení takto naznačená v postupu obecných soudů ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal a z předloženého spisu ani nevyplývají. Co se týče nutnosti prokazování vlastnického práva České republiky, či práva hospodaření (námitky pod body 1., 2. a 3.), tyto skutečnosti nebylo třeba zvlášť prokazovat, neboť se podávají už jen z toho, že předmětné nemovitosti byly vydány (dohoda o vydání věcí z 30. září 1991) žalobcem jako osobou povinnou, která měla oprávnění s nimi nakládat.
Ústavní soud nad rámec výše uvedeného dále podotýká, že pokud stěžovatel argumentoval účelovým výkladem Nejvyššího soudu ČR (bod 4) ohledně otázky, zda má státní podnik naléhavý právní zájem na určení práva hospodaření i po novele §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku s účinností od 1. července 2002, považuje Ústavní soud tuto argumentaci stěžovatele za irelevantní. Nejvyšší soud ČR se v rozhodnutí, sp. zn. 28 Cdo 651/2004, na které stěžovatel odkazuje, zabýval jinou problematikou, než je nastolena ve stávajícím případě. V citované věci řešil Nejvyšší soud ČR otázku, zda má městská část Prahy právní zájem na určení, že má k nemovitostem ve vlastnictví hlavního města Prahy svěřenou správu. Ve stávající věci se však řešila otázka naléhavého právního zájmu podniku na určení práva hospodaření. Ve vztahu k této otázce Nejvyšší soud ČR odkázal na své rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se státní podnik může domáhat pouze určení, že má ke sporným věcem právo hospodaření. Pravdou je, že citované rozhodnutí se týká předchozí právní úpravy, ale pokud je Nejvyšší soud ČR považuje za aplikovatelné i z pohledu současného znění zákona o státním podniku, nelze proti tomu nic namítat.
Ohledně námitek stěžovatele obsažených v bodu 6, že od 1. ledna 2001, od kdy se nezapisuje právo hospodaření do katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem na určení práva hospodaření, lze bez dalšího odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 311/2002, jak již učinil odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. května 2005, sp. zn. 16 Co 450/2004 (i když tento rozsudek rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nepřesně označil).
Rovněž tak není na místě argumentace obsažená v bodě 8. Odhlédneme-li od toho, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje právní závěry obecných soudů, k nimž podřazení otázky neplatnosti bezesporu spadá, nemá Ústavní soud ani v tomto směru proti závěrům soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Dohoda o vydání věci je nejenže neplatná pro rozpor se zákonem, neboť žalovaný nebyl oprávněnou osobou, ale navíc byla uzavřena na základě takového jednání vedlejšího účastníka (V. W.), které by bylo možno přinejmenším označit jako uvedení druhého účastníka dohody (povinné osoby) v omyl.
Námitka obsažená v bodě 9. pak postrádá jakýkoliv smysluplný základ. Pokud stěžovatel vztahuje běh vydržecí doby (v jeho podání "dobromyslné držby") k okamžiku nabytí právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce na určení neplatnosti dohody o vydání věci, určení neplatnosti kupní smlouvy a určení neplatnosti práva hospodaření (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2003, č. j. 23 Co 60/2003-168), nemá tato okolnost na vydržení předmětné budovy stěžovatelem žádný vliv, resp. má vliv v tom směru, že vydržecí lhůta, která podáním žaloby přestala běžet (stavěla se), ve svém běhu pokračuje. Nicméně je třeba ještě jednou zdůraznit, že původní nabyvatel předmětné budovy (V. W.), ani stěžovatel nebyli zřejmě oprávněnými držiteli od samého počátku (viz výše).
K další části ústavní stížnosti (bod 5.), v níž stěžovatel namítá pochybení Nejvyššího soudu ČR, který nezaujal sjednocující stanovisko k otázce vztahu neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví, registrované bývalým státním notářstvím, a žaloby na určení vlastnictví (práva hospodaření), Ústavní soud podotýká, že i pokud by takový stav existoval (nejednotná judikatura vrcholné soudní instance), což ovšem v dané věci není zřejmé, nebyl by sice ideální zejména z pohledu právní jistoty účastníků řízení, avšak z ústavněprávního hlediska by tato skutečnost sama o sobě nezakládala porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud zdůrazňuje, že není v jeho kompetenci, aby dával podněty k zaujetí sjednocujícího stanoviska, natož aby sám sjednocoval podústavní právo. Taková úloha náleží bezesporu Nejvyššímu soudu ČR.
Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem není náprava jakéhokoliv pochybení obecných soudů a tedy jeho úkolem není zabývat se úplně všemi námitkami, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu přísluší řešit pouze taková pochybení, která porušují základní práva a svobody stěžovatele. Žádná taková pochybení však v rozhodnutích soudů ani v jejich postupu v řízení nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. dubna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu