ECLI:CZ:US:2007:2.US.885.07.1
sp. zn. II. ÚS 885/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. M. L., proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 10 C 16/2000, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Co 596/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 4. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře. Domnívá se, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 10 C 16/2000, z něhož zjistil, že usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 2006, čj. 10 C 16/2000-28, bylo zastaveno řízení o žalobě J. M., proti stěžovateli o zaplacení 56.809,- Kč s příslušenstvím (výrok I), bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se žalobci vrací soudní poplatek (výrok III). Toto rozhodnutí nalézací soud odůvodnil tak, že žaloba podaná proti stěžovateli byla vzata zpět, a pokud jde i o náhradu nákladů řízení, nalézací soud odkázal na §146 odst. 1 písm. a) [správně c)] zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, dále jen "o. s. ř.".
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, čj. 25 Co 596/2006-38, bylo prvostupňové rozhodnutí změněno ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že žalovaný plnění na žalovanou pohledávku složil ještě před podáním žaloby do soudní úschovy, a to z důvodu spornosti okruhu dědiců po právním předchůdci žalobce. Nesplnil tedy pohledávku až po podání žaloby a nelze přiznat náklady řízení žalobci podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Vyšel proto z ustanovení §146 ost. 1 věta prvá o.s.ř. a konstatoval, že žalobce svým zpětvzetím procesně zavinil zastavení. Současně však dovodil, že jsou zde okolnosti odůvodňující použití §150 o. s. ř., tedy důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznat. Ty spatřoval v tom, že žalobce nevěděl o tom, že plnění na žalovanou pohledávku žalovaný složil do soudní úschovy a podal žalobu za situace ohrožení nejstarší tvrzené pohledávky promlčením. Přihlédl i k době od splatnosti pohledávky do okamžiku, kdy žalobce získal možnost plněním nakládat.
Jak stěžovatel upřesnil v ústavní stížnosti, v předmětném řízení byl žalován jedním z potenciálních dědiců po zůstaviteli, od něhož měl stěžovatel pronajaté nebytové prostory. Žalobou se tato dědička domáhala zaplacení podílu na nájemném. Usnesením ze dne 16. 5. 2000 soud prvního stupně řízení přerušil do pravomocného skončení dědického řízení. Podáním ze dne 2. 6. 2006 pak žalobkyně vzala žalobu v plném rozsahu zpět. Důvodem zpětvzetí byla mimo jiné skutečnost, že po ukončení dědického řízení došlo k uvolnění jednotlivých částek z nájemného, které stěžovatel deponoval po dobu dědického řízení v soudní úschově. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry odvolacího soudu, který dovodil skutečnosti, v nichž spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, z obsahu výzvy žalobce stěžovateli ze dne 24. 9. 1997 a z obsahu žaloby ze dne 8. 2. 2000. Podle stěžovatele však obecný soud pominul časový odstup mezi výzvou a okamžikem podání žaloby, kdy již byl žalobce právně zastoupen, a mohl si proto ověřit, zda stěžovatel skutečně plnil formou uložení nájemného do soudní úschovy. Stěžovatel v této souvislosti upozornil, že sám žalobce v žalobě uvedl, že ho stěžovatel o tomto postupu informoval, on však jeho tvrzení považoval za nepravdivé. Rovněž důvod spočívající v riziku promlčení nejstarší pohledávky považuje stěžovatel za nesprávný, neboť za situace, kdy složením do úschovy došlo ke splnění pohledávky, nemohlo dojít k promlčení. Relevantním důvodem nemůže být ani okolnost, že žalobce neměl možnost s nájemným nakládat, neboť tato skutečnost jde k tíži neúměrné délky dědického řízení. Stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za řádně a přesvědčivě odůvodněné a odpovídající hlediskům vyplývajícím z ust. §157 odst. 2 o. s. ř. V řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nerespektovaly jednu ze stěžejních zásad občanského soudního řízení spočívající v přiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi dle úspěchu ve věci. Výjimku z tohoto pravidla sice obsahuje právě §150 o.s.ř., při jeho použití však soud musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno i v tom ohledu, že ust. §150 o. s. ř. aplikoval až odvolací soud, který usnesení soudu prvního stupně změnil. Stěžovateli tak znemožnil cestou řádného opravného prostředku zpochybnit závěry, z nichž při svém rozhodnutí vycházel, a odňal tak stěžovateli možnost přezkumu svého rozhodnutí v rámci dvojinstančnosti, která je zásadou občanského soudního řízení. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Ústavní soud se proto necítí být povolán k tomu, aby se zabýval konkrétním výkladem §150 o. s. ř. a jeho aplikací obecným soudem. Ústavní soud má rovněž za to, že použití tohoto ustanovení bylo ze strany obecného soudu zdůvodněno v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem, a nelze tedy tvrdit, že by použití tohoto ustanovení bylo ze strany obecného soudu svévolným.
V daném případě je však situace specifická v tom, že poté, co soud prvního stupně nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení lapidárním odkazem na §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů odvolací soud tak, že použil moderační oprávnění podle §150 o. s. ř., v čemž stěžovatel spatřuje porušení zásady dvouinstančnosti řízení.
Ústavní soud k tomu předně podotýká, že zásadu dvouinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance je zaručeno pouze v oblasti trestního řízení v čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní práva účastníka řízení, a to ani základní právo na spravedlivý proces, jak dovozuje stěžovatel.
Ústavní soud se již obdobnými situacemi v rozhodování obecných soudů ve své judikatuře nicméně zabýval, a to z pohledu možné překvapivosti rozhodnutí. V nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, č. 27, str. 255) shledal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se obecný soud nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti přiznané výši náhrady nákladů stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně, a z pohledu tohoto účastníka překvapivě, aplikoval §150 o. s. ř. Jinak řečeno, ačkoliv nalézací soud účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení a tento účastník v odvolání zpochybňoval jeho výši, odvolací soud tomuto účastníkovi nepřiznal žádnou náhradu právě odkazem na §150 o. s. ř. V nálezu II. ÚS 828/06 (dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz) pak Ústavní soud z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu předtím, než moderační právo podle §150 o. s. ř. použije, dát účastníkům řízení prostor se k zamýšlené moderaci vyjádřit a případně navrhnout provedení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. V tomto konkrétním případě však Ústavní soud shledal i porušení základního práva (rovnosti účastníků řízení) při samotné aplikaci §150 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání opakovaně a zatímco v případě jedné strany sporu k okolnostem hodným zvláštního zřetele nepřihlédl, v případě druhé strany sporu ano.
Závěry vyplývající z těchto rozhodnutí však nedopadají na nyní posuzované rozhodnutí obecného soudu. Odvolací soud zde sice změnil právní kvalifikaci a odůvodnění toho, proč nelze náhradu nákladů přiznat, nikterak však nezměnil obsah práva stěžovatele, jinak řečeno jeho rozhodnutím se na právu stěžovatele nic nezměnilo.
Současně za situace, kdy Ústavní soud v nyní posuzovaném případě (na rozdíl od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci §150 o. s. ř., bylo by formalistickým, pokud by trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu. Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. I. ÚS 148/02). Jinak řečeno, tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, bylo by formalistické, výlučně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka, rozhodnutí obecného soudu zrušit.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu